Zprávy z posledních dnů kolem tzv. „kauzy Mostecké uhelné společnosti“ a dění na Vrchním státním zastupitelství v Praze rozvíjejí a upevňují v povědomí bezbranné veřejnosti falešný obraz událostí, jenž má odvést pozornost od odpovědnosti ministra nespravedlnosti Jiřího Pospíšila za selhání jeho úřadu v této kauze. Protože „ryba smrdí od hlavy“, jeho osobní odpovědnost je nezpochybnitelná. Jeho pozice ve vládě by v zemi se standardní politickou kulturou byla nadále neudržitelná. Za to, že loňská nabídka na připojení České republiky k švýcarskému trestnímu stíhání prošla kolem něho zcela nepozorovaně, neodpovídají uklízečky na ministerstvu, ale ministr, který vymezuje soustavu vztahů mezi součástmi ministerstva a s vnějším světem. Klíčová úloha ministerstva v mezinárodních právních vztazích se Švýcarskem vyplývá z mezistátní smlouvy o právní pomoci a je nezadatelná. Státní zastupitelství hraje úlohu „subdodavatele“ poznatků, byť velmi důležitého, ale nic víc. ( Více viz

http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2012011701)

V obecném povědomí se uhnízdil dojem, že novelizace zákonů má účinnost od jejího nabytí směrem do budoucnosti, naopak posuzování minulých právních vztahů podle ní je nepřípustné. Mimo to se udržuje víra, že nová právní úprava a ani nový právní úkon nemají zhoršovat postavení odsouzených. Pokud se po právní moci rozsudku změnil zákon, každé další rozhodování ve věci se vede buď podle původní, nebo podle nové právní úpravy, podle toho, která je pro odsouzeného výhodnější.

Učení právníci v talárech soudcovských i státnězástupcovských, s bílými límečky ministerských úředníků i v uniformách Vězeňské služby ČR vykládají ale pravidla složitěji, pro nás laiky často nesrozumitelně, a v praxi se ukazuje, že tato v našem laickém pojetí někdy neplatí, nebo jsou naopak až přehnaně přísná. A – jak jinak – jejich výklad častěji vyznívá v neprospěch než ku prospěchu odsouzených.

V úterý dne 17. ledna 2012 rozhodla vláda, že Česká republika podá ve Švýcarsku občanskoprávní žalobu o vydání části zablokovaných peněz bývalých manažerů Mostecké uhelné společnosti až po výsledku odvolání proti zamítnutí žádosti o umožnění připojení České republiky k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody po vypršení zákonné lhůty. Lhůta je dána zákonem, který asi Švýcarsko kvůli nám nezmění. Vláda pak nebude rozhodovat o připojení k švýcarskému trestnímu stíhání v adhesním řízení, neboť to je trestněprávní úkon, jehož použití jsme definitivně propásli. Včasným připojením bychom posílili pozici švýcarského žalobce a ušetřili spoustu peněz za drahé občanskoprávní řízení, jehož výsledek je nejistý.

Naopak úspěch žalobce může posílit české šance na úspěch v občanskoprávním řízení. Nehrozí-li propadnutí procesních lhůt pro uplatnění nároku na náhradu škody, bylo by moudré s žalobou počkat až po výsledku trestního řízení.

Nicméně sama skutečnost, že v této době vláda rozhoduje o výzvě, která byla našemu ministerstvu nespravedlnosti doručena počátkem léta r.2010, je pro náš stát zahanbující, protože jej usvědčuje ze špatného fungování státní správy. K ostudě by nedošlo, kdyby příslušné orgány plnily své zákonné povinnosti.

Nejpopulárnější ministr nepopulární vlády (slepý mezi jednookými je králem), ministr nespravedlnosti Jiří Pospíšil neopomene žádnou příležitost, aby přitáhl pozornost novinářů a případně předvedl svou skvělost před televizními kamerami.

V posledních dnech se jeho mediálně podchytitelné výroky se vztahem k problematice trestního řízení točí zejména kolem situace ve státním zastupitelství obecně a zejména kolem tzv. „ kauzy Mostecké uhelné společnosti“.

Shrnutím jeho názorů z posledních dnů jsou odpovědi na otázky čtenářů serveru Aktuálně.cz, uveřejněné 13. ledna 2012 (http://aktualne.centrum.cz/domaci/politika/clanek.phtml?id=728612). Dovoluji si tvrdit, že v některých bodech jsou jeho odpovědi zavádějící.

K nectnostem moderního právního řízení patří téměř úplná nesrozumitelnost práva pro laiky a jeho stále obtížnější srozumitelnost dokonce i pro příslušníky právnických profesí. Způsobuje ji nejen stále pokračující bobtnání souboru právních předpisů, ale i desítky novelizací během životnosti právních předpisů, u nás mnohonásobně častější než např. v sousedním Rakousku nebo Německu.

Tak např. ještě před pár lety trestní zákon obsahoval jeden jediný paragraf pro trestný čin podvodu se čtyřmi odstavci a s jeho použitím se soudily podvody všeho druhu. Od něho se postupně odvinuly speciální paragrafy pro jednotlivé typy podvodů, takže v současně platném trestním zákoníku jsou pro ně čtyři paragrafy s dvaceti sedmi odstavci.

K nectnostem moderního právního řízení patří téměř úplná nesrozumitelnost práva pro laiky a jeho stále obtížnější srozumitelnost dokonce i pro příslušníky právnických profesí. Způsobuje ji nejen stále pokračující bobtnání souboru právních předpisů, ale i desítky novelizací během životnosti právních předpisů, u nás mnohonásobně častější než např. v sousedním Rakousku nebo Německu.

Tak např. ještě před pár lety trestní zákon obsahoval jeden jediný paragraf pro trestný čin podvodu se čtyřmi odstavci a s jeho použitím se soudily podvody všeho druhu. Od něho se postupně odvinuly speciální paragrafy pro jednotlivé typy podvodů, takže v současně platném trestním zákoníku jsou pro ně čtyři paragrafy s dvaceti sedmi odstavci.

Nabuzena článkem „Policie jako bojiště“ (zde: http://www.politikon.cz/index.php/sloupek-politikonu/9/4671-martin-stin-policie-jako-bojiste) napsala mi čtenářka, která "o tom přece jen trochu ví", že bojištěm politiků je nejen policie, ale i státní zastupitelství. Podle jejích poznatků v něm zuří válka, „ která je totální až do úplného srovnání protivníka s jiným názorem se zemí“, takže „za chvíli nebude proti komu bojovat, neboť válečníci se nakonec povraždí navzájem“.

Odmyslím-li si pisatelčinu nadsázku, v podstatě nepřišla s ničím novým, protože „válka žalobců“ vypukla již v červnu r. 2007 po předání trestní věci bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka k zastavení jihlavskému okresnímu státnímu zástupci Arifu Salichovi. Ta dosud zcela neodezněla, jen kyvadlo „válečného štěstí“ se nakonec zhouplo na druhou stranu. Mezi událostmi z června r.2007 a současným dramatickým děním ve státním zastupitelství je příčinná souvislost, byť skandál kvůli netečnosti státu k švýcarské pobídce k připojení k tamnímu trestnímu stíhání vnesl do děje prvky navíc.

Je neuvěřitelné, jak se téměř z hodiny na hodinu může změnit společenské ovzduší a jeho mediální odraz. Od druhého dne nového roku se zdá, jako by vánoční pohoda a truchlení po Václavu Havlovi nikdy nebyly, a lidé, kteří ještě včera plýtvali energií a časem na rozesílání přání všeho nejlepšího na všechny strany, se stejnou vervou začínají kroutit krky svých bližních, někdy dokonce přímo adresátů přáníček. Média nám ukazují obraz světa, v němž není místo pro laskavost a trochu radosti, je jen bláznivý hon za penězi a boj všech proti všem o moc, ba o přežití.

Dílčím bojištěm je také česká policie, v které na začátku roku vypukly dvě z mnoha epizod „válek policajtů“: Generální inspekce bezpečnostních sborů se pustila do vyšetřování příslušníků protikorupční policie včetně jejího ředitele Tomáše Martince kvůli jejich postupu při vyšetřování kauzy údajně předražených jízdenek pražské MHD, a kázeňským řízením s policejním prezidentem Petrem Lessym doznívají účinky trestního oznámení, které na něj podali krajský ředitel PČR ve Zlíně Bedřich Koutný a jeho náměstek Jaroslav Vaněk.

Zamyšlení nad vystoupením ministra nespravedlnosti Jiřího Pospíšila v Událostech, komentářích ČT ve středu dne 28. prosince 2011 je příležitostí k ohlédnutí za jeho mediálním působením v uplynulém roce. Žádný z členů vlády nevěnuje takou péči svému mediálnímu obrazu jako tento mladý, ctižádostivý a nesporně bystrý, leč zkušenostmi z všedního života „pracujícího lidu“ neotřískaný politik. Námaha a peníze (ať vlastní či z rozpočtu ministerstva), které na tento účel vynakládá, se mu vyplácejí: podle zásady „slepý mezi jednookými je králem“ při obecném hlubokém poklesu důvěry občanů k vládě se v průzkumech oblíbenosti politiků trvale udržuje na vrcholku.

Přelom roku je přirozenou příležitostí k ohlédnutí zpět. V zrcadle posledních dvou „sloupků“ z prosince r. 2010 (http://www.politikon.cz/index.php/sloupek-politikonu/9/4508-martin-stin-poueni-ze-zkouky-soudrnosti; http://www.politikon.cz/index.php/sloupek-politikonu/9/4509-martin-stin-ticho-neni-pohoda ) se mi naše současnost jeví tak, že tendence společenského vývoje, jež se v nich odrážely, zůstaly zachovány až do dneška a spíše se prohloubily příznaky propadání do hloubky všeobecné krize politické, hospodářské a duchovní. Pokud nějaký internetový vtipálek v těchto dnech přejmenoval naši zemi na Nečasov, nelze ho vinit z přehánění, neboť nečas zavládl v mnoha oblastech našeho života. Říká-li ruský prezident Medvěděv, že ruský politický systém se vyčerpal, o našem bych řekl, že mele z posledního.

Kdysi jsem byl častým přispěvatelem Britských listů. U mého jména v seznamu autorů se uvádí 180 článků. Z počátku jsem většinou psal pod pseudonymem Martin Stín. V seznamu autorů Britských listů toto jméno nenajdete, ale články lze stále dohledat. Nejsem si jist, zda jsou zahrnuty do počtu, udávaného u mého jména.

Od vstupu Tomáše Peciny a Štěpána Kotrby do redakce začaly potíže s umisťováním mých článků a musel jsem přestat používat pseudonym. Tomáš Pecina nakonec z redakce odešel za podivných okolností, ale na mé postavení to nemělo vliv. Později redakce nasadila na mé články cenzora, který požadoval, abych předkládal k prověření podklady, z nichž jsem vycházel, uplatňoval různé výhrady k textům a často se stavěl k uveřejnění odmítavě. Trpí také mylnou představou, že mé články jsou ve skutečnosti vyjádřením názoru spolku Šalamoun, jemuž by podle jeho mínění Britské listy neměly „dělat hlásnou troubu“.

Je noc. Ticho. Nikdo nevyrušuje. Sedíme s Johnem Bokem, předsedou spolku Šalamoun, „každý na svém konci drátu“ a povídáme si přes skype. Dnes o kom jiném než o Václavu Havlovi, jehož smrt se dotkla nějakým způsobem snad každého. V médiích se k němu vyjadřují školní děti i pamětníci a úplně všichni vědí, jaký byl: pro některé skvělý, pro jiné špatný, lhostejných je málo. Přisvojují si jej i tací, kteří se k němu v době jeho disidentství raději nepřibližovali. John Bok mu byl hodně blízko v disentu, kdy to bylo nebezpečné, a v době listopadového kvasu roku 1989, přesto o jeho vzpomínky v tom mediálním mumraji není zájem.

Ve dnech 18. popř. 19. září 2011 jsem uveřejnil článek Odsouzený John Bok, (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2011091702,

http://www.politikon.cz/index.php/publicistika/6/4635-zdenek-jemelik-odsouzeny-john-bok, http://fragmenty.cz/iz000125.html,

http://neviditelnypes.lidovky.cz/pravo-odsouzeny-john-bok-0hf-/p_spolecnost.asp?c=A110918_114536_p_spolecnost_wag),

v němž jsem čtenáře seznámil s podstatnými informacemi o trestním stíhání předsedy spolku Šalamoun Johna Boka kvůli údajnému fyzickému napadení městského strážníka.

John Bok byl odsouzen 15. září 2011 k pětiměsíčnímu trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem na jeden rok. Článek jsem uzavřel poznámkou, že nepravomocný rozsudek má obecně až do potvrzení odvolacím soudem cenu cáru papíru. Přiznám se, že jsem tehdy předpokládal, že rozsudek v odvolacím řízení neobstojí.

… bycha honit, i když přísloví v původní podobě naznačuje opak. Někteří šikulové, vystupující na naší mediální scéně, si to dobře uvědomují. V uplynulém týdnu mě zaujali hlavně tři: ministr nespravedlnosti Jiří Pospíšil, bývalý vrchní státní zástupce v Praze Vlastimil Rampula, oba podporovaní bulvární klakou a Aleš Hušák, bývalý generální ředitel zkrachovalé loterijní společnosti Sazka, krčící se ve stínu mediálního nezájmu.

Titulek a podtitulky článku Jana Hrbáčka „Drsný nástup nových poměrů“, vydaného 28.11.2011v týdeníku EURO č. 48/2011 a převzatého internetovým deníkem Neviditelný pes dne 9.12.2011 (zde: http://neviditelnypes.lidovky.cz/justice-drsny-nastup-novych-pomeru-dbk-/p_politika.asp?c=A111208_111604_p_politika_wag), pojednávajícího o personálních změnách na Vrchním státním zastupitelství v Praze, jsou skutečně působivé. Mluví se v nich o drsnosti, čistkách, padání hlav jako na frontě a nakonec i o masakru. První pohled na ně vyvolává dojem, že konečně začalo hromadné propouštění třech desítek exprokurátorů, bývalých členů KSČ, vydaných na milost a nemilost nemilosrdnému „čističi“, jímž by v tomto případě byl pověřený vrchní státní zástupce Stanislav Mečl.

Pokud si před krajskými volbami Martha Issová a Jirka Mádl nebo nějací jiní trapní frajeři opět vzpomenou, že by mohli nabádat mladé lidi, aby přemluvili dědka a bábu k hlasování ve prospěch pravice, možná se dovědí, že to nejde: stařečci je přestali jezdit na návštěvu, protože díky vládním úsporným opatřením úplně zchudli a na plné vlakové jízdné prostě nemají. A stejně by z vděčnosti za snížení své životní úrovně volili komunisty, protože dík životním zkušenostem se jalovými řečmi opít nedají.

Ministr financí tentokrát skutečně trefil do černého. Zrušením slev na jízdné Českých drah vzal důchodcům malou výhodu, která jim usnadňovala přežívat trvalý nedostatek peněz. Vlakem jezdí hlavně k lékaři a na návštěvy k rodině. Budou-li muset k lékaři, nezbude jim, než jet za plné jízdné, ale na cesty za dětmi a za vnoučaty jim nebude zbývat tak často jako dosud. Přijdou o jedno z mála potěšení, jež jim zpříjemňovalo stáří.

Václav Moravec v herecké roli hlavního stratéga české politiky v průběhu nedělních „Otázek“ nikdy neopomene stanovit, o čem se po aktuálním vydání jeho pořadu bude mluvit. Vydání z neděle 4. prosince 2011 mě přivádí spíše ke komentování otázek a jevů, jež v pořadu sice vyplavaly na povrch, ale z důvodu politické korektnosti se o nich bude spíše mlčet, nebo budou námětem demagogických úvah.

Ivan Langer zanechal svým nástupcům ďábelské dědictví: invalidní zákon o Policii ČR, který nestanoví jasná pravidla pro odvolání policejního prezidenta. Jeho přijetí je sice také vizitkou nekompetentnosti zastupitelských sborů, které jím předložený zmetek schválily stejně lehce jako jejich nástupci zákon o Generální inspekci bezpečnostních sborů, nicméně jeho osobní zásluha je nesmazatelná.

Důsledky jeho legislativní nedostatečnosti, jimž on sám ušel, zakouší již druhý ministr vnitra. Vznikne-li nevůle mezi ministrem a policejním prezidentem, šéfovi resortu nezbývá než použít metodu cukru a biče, aby přiměl vzdorujícího k nuceně dobrovolnému odchodu. Protože sám nemá dosti účinné prostředky k disposici, musí hledat politickou podporu. A zde končí legrace a začíná ohrožení kvality demokratického státního zřízení.

Zpráva, že protikorupční policie zahájila úkony trestního řízení ve věci možné korupce při udělení milosti prezidenta republiky bývalé policistce Radce Kadlecové, nepřekvapuje. Vznikne-li takové podezření a dostane se do rukou policie, nic jiného následovat nemůže. Lze jen litovat, že došlo k předčasnému zveřejnění. Nejde ani tolik o to, že se novinářské hyeny dotkly pana prezidenta, který se dle mého soudu neměl rozčilovat, ale měl zůstat klidně nad věcí. Daleko více vadí, že se hned na začátku ztížila práce policie. Pokud totiž skutečně k nějakému pokusu o korupci došlo, pachatelé díky médiím již od poloviny října vědí, že je třeba zamést stopy a jistě nezahálejí.

K základním kamenům institucionalizovaného bezpráví totalitního režimu, zvaného socialistické právo, patřila ústavně zakotvená vedoucí úloha komunistické strany. Princip byl prostý: co za zavřenými dveřmi rozhodla Strana, díky uplatnění tzv. demokratickému centralismu a nadřazenosti aparátu nad volenými orgány vnitřně nedemokratická, to státní aparát provedl, tomu se občané museli podřídit. Navenek se pokrytecky hovořilo o společném rozhodování strany a vlády a byly doby, kdy „pracující“ děkovali „straně a vládě“ plakáty na prodejnách za zlevnění toho či onoho zboží, jež pak namnoze zmizelo z trhu, nahrazeno dražším. KSČ rozhodovala o obsazení všech vedoucích míst ve státních a družstevních organizacích.