Strana Věci veřejné je skutečně cizorodým prvkem v novodobé „národní frontě“ politických pletichářů z tradičních politických stran. Často se chová nepředvídatelně, některé její kroky nedávají z hlediska nezasvěcence smysl: například vyklizení takřka „krvavě vybojovaného“ ministerstva vnitra Radkem Johnem nebo výpad proti církevním restitucím a po něm jeho rychlé, zřejmě ničím „neodměněné“ stažení.

V oblasti trestní politiky se strana tváří jako neúprosná zastánkyně nezávislosti orgánů činných v trestním řízení. Při uvádění této zásady do života ale občas překvapí chováním, jímž ji hrubě zpochybňuje.

Vystoupení předsedy Ústavního soudu ČR Pavla Rychetského a rádoby budoucího uchvatitele funkce prezidenta republiky Jana Fischera v Otázkách Václava Moravce dne 12. února 2012 odhalilo roušku, zastírající některé možná nechtěné důsledky přechodu k přímé volbě prezidenta republiky. Vedlejším produktem pořadu bylo upozornění na charakteristické prvky myšlení moderátora i arogantního „dobyvatele Hradu“.

Věc:

Komentář k Vašemu dopisu předsedovi redakční rady měsíčníku Trestní právo ze dne 16.1.2012 č.j. 4/2012-OD-ORG/1

V Praze 8.2.2012

Pane ministře,

navzdory „výchovnému“ dopisu, který jste nám kdysi nechal poslat, jako obvykle vynecháváme v oslovení slovo „vážený“, nicméně Vám sdělujeme, že si nesmírně vážíme ocenění, kterého se nám dostalo výše zmíněným dopisem (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2012020602). Vážíme si toho více než citování jednoho z nás vedle Karla Jasperse v nálezu Ústavního soudu ČR č. I ÚS 517/2010 z 15.11.2010. Nikdy jsme netušili, že by Vám stály za pozornost písemné projevy dvou nemajetných důchodců v průměrném věku přesahujícím 70 let, bez formálního právnického vzdělání, nedisponujících mocenskými prostředky, téměř bez možnosti zveřejňování názorů, bez vlivu a významných společenských vazeb, zvláště když jste velmi nezdvořile naložil s autorským výtiskem měsíčníku Policista, darovaným jedním z nás. Ostatně jsme si mysleli, že Vás dlouhé působení v slonovinové věži prostředí politických pseudoelit přivedlo ke ctění velkorysé zásady „orel much nelapá“. Mýlili jsme se: zjevně Vám do orla přece jen kousíček schází.

Zpráva o účasti spolku Šalamoun na řízení o podmíněné propuštění Barbory Škrlové z výkonu trestu vyvolala smršť e-mailů na naše adresy. Někteří pisatelé se dotazovali, jak by se mohli domoci stejné služby pro jim blízké odsouzené, jiní nás téměř kamenují. Není v našich silách odpovídat jednotlivě každému tazateli. Budu se zabývat jen těmi, kteří projevili rozhořčení.

Z jejich hněvivých výroků vyznívá, že by si snad přáli, aby slečna Škrlová zůstala ve vězení doživotně. Kdyby stejní lidé dostali možnost vyjádřit se k jejímu propuštění o pár století dříve, volali by po jejím upálení.

V úterý 7. února 2012 pověřený vrchní státní zástupce v Praze Stanislav Mečl podnikl rozhodný krok k tomu, aby se zbavil svého 1. náměstka Libora Grygárka: navrhl ministrovi Jiřímu Pospíšilovi, aby jej odvolal z funkce.

Je to krok nikterak překvapivý mimo jiné již proto, že Libora Grygárka vytáhl do funkce 1. náměstka odvolaný bývalý vrchní státní zástupce Vlastimil Rampula. Další předzvěstí jeho konce byla kárná žaloba, podaná Jiřím Pospíšilem kvůli selhání Vrchního státního zastupitelství v Praze v kauze Mostecké uhelné společnosti. Stanislav Mečl s ním nechtěl pracovat, proto mu odebral všechny dosavadní pravomoci. Vznikl nepřirozený stav, kdy Liboru Grygárkovi sice formálně zůstalo funkční zařazení, ale jeho úkoly a pravomoc z toho plynoucí vykonává někdo jiný. Jeho odvoláním a jmenováním nového 1. náměstka by byly znova nastoleny standardní poměry.

Je snadné být statečný, když nehrozí nebezpečí.

Je snadné hodit kamenem po člověku, který se vypořádal s nástrahami vzdálené doby jinak, než by měl dle mínění metače kamenů, jenž nebyl nikdy podobným nástrahám vystaven a nezná okolnosti, jež ovlivnily v kritické době rozhodování jeho terče.

Je však strašně obtížné smazat pohanu, způsobenou ze msty nebo z neodpovědnosti při vyhodnocení informací. Trvá to dlouho, postiženému to odčerpá mnoho sil a pohana bohužel zasahuje i blízké postiženého, kteří nic nezavinili.

Zkuste si se mnou zahrát hru na „kdyby“. Určitě ji dobře znáte. Hrávali jsme ji jako děti nahlas, mnozí z nás ji ve svém nitru hrají dosud a existují umělci a vědci, kteří na ní založili kariéru. Je oblíbenou kratochvílí u plápolajícího ohně nebo při čekání ve frontě. Tak tedy začněme: kdybyste neměli žádná omezení, jakého ústavního soudce byste si přáli? Jak by ve vaší představě vypadal ústavní soudce - ideál?

Bývalý předseda vlády a ODS Mirek Topolánek se v Právu ve středu 1. února 2012 rozhořčil nad nepravomocným odsouzením bývalého poslance Petra Wolfa. Vyslovil domněnku, že proces je pomstou za jeho rozchod s ČSSD, zejména za odpadlictví při volbě prezidenta republiky.

Článek působí dojmem únikového ventilu pro uklidnění vzrušení. Vyvolal pár až hysterických komentářů ve sněmovně i v tisku.

V březnu skončí mandát ústavní soudkyně Elišky Wagnerové. Ústavní soud ČR tak opustí jedna z nejvýznamnějších postav naší polistopadové justice. Je na místě, aby na uvolněné křeslo usedla opět vysoce hodnotná osobnost.

Shrneme-li nároky na osobnostní a profesní profil soudce Ústavního soudu ČR, porůznu zaznamenané v médiích, a konkrétní výhrady, které při minulých kolech schvalování prezidentových kandidátů zazněly jak ze senátorských lavic, tak od veřejnosti, zjistíme, že absolutně vhodný kandidát nejspíš neexistuje. Pokud by měl vyhovět všem nárokům, na něj kladeným, musel by mít mravní profil Jana Husa, hlubokou moudrost krále Šalamouna, encyklopedické znalosti práva nejen českého, ale také většiny evropských zemí, ovládat nejméně pět jazyků a také jeho znalosti uživatele výpočetní a komunikační techniky by měly být aspoň na úrovni maturanta střední školy výpočetní techniky. Navíc by měl posledních šedesát let prožít o samotě na poušti o koříncích a vodě, aby se nemohl ušpinit stykem s politickými stranami pomnichovskými, předlistopadovými ani současnými a aby nemohl být vystaven korupčním svodům, natož jim podlehnout.

Tytam jsou časy, kdy při častém vystupování ministra nespravedlnosti Jiřího Pospíšila v Otázkách Václava Moravce společně s jeho „televizní tetou“, bývalou nejvyšší státní zástupkyní Marií Benešovou, mívala nad ním paní exprokurátorka převahu. V Otázkách ze dne 29. ledna 2012 se sice jako obvykle natřásala samolibostí, nicméně výřečností na svého „synovečka“ již nestačila a kromě několika „perel“ z ní mnoho moudra nepadalo.

Poslání opoziční političky plnila na nedostatečnou. Jiřího Pospíšila pouze doplňovala, ač by jej měla ze zásady kárat. Jen jednou se pokusila o odpor tvrzením, že současná neúnosná situace ve vymáhání pohledávek exekutory vznikla proto, že „ dopustilo se hlavně to, že se vytvořil monopol exekutorů…pustili se z řetězu a plíživou formou se dospělo ke stavu, který dnes máme a vyvrcholilo to tím, že vznikly obavy, že se zexekutuje i Karlův most“ a dále uvedla, že „selhaly kontrolní mechanismy“ a viníkem je ministerstvo. Příznačně použila neosobní vazby se zamlčeným „ono“, kterou mluvčí obvykle používá, když chce naznačit, že s malérem nemá nic společného a zavinili jej „oni“. Nedodala, že právní základy pro činnost exekutorů položila vláda sociálních demokratů a v době, kdy byla nejvyšší státní zástupkyní, přístup státních zástupců k trestním oznámením na exekutory a lichváře byl vesměs odmítavý.

Kouskování pohledávek bude nejspíš vedle pojmů „tunel“ a „odklon“ novým termínem veřejné sféry. Kdo se ho dopouští? Někteří mí kolegové advokáti a exekutoři, kteří rozsekají jednotlivé pohledávky na prvočinitele, k dlužné stokoruně přidají soudní poplatek a vše navýší o odměnu za právní zastupování a náklady exekuce. A tak jsou ubozí dlužníci, přicházející o mosty nad hlavou, na straně jedné vyzdvihováni do nebes, jako by bylo v pořádku neplatit; zatímco na druhé straně mediální barikády bojují za své zákonné zájmy advokáti a exekutoři, podporovaní Komorami. Možná je tedy na čase říci: takhle dál ne!

Advokátka Hana Marvanová byla vždy tvrdou bojovnicí za své názory. Protiprávní režim ji za jejich neohroženou obranu odměnil podmíněným trestem odnětí svobody. Pro neochotu dělat kompromisy nakonec odešla z politiky, ačkoli získání poslaneckého mandátu poměrně brzy po vstupu do Unie svobody bylo příslibem dalšího slibného vývoje její kariéry.

Patří k málu advokátů, kteří neváhají sáhnout k medializaci svých názorů na právní stránku kauzy i na chování orgánů činných v trestním řízení. Za zmínku stojí například její vystupování proti zastavení trestního stíhání bývalých manažerů Nomury v kauze „České pivo“ státním zástupcem VSZ Ladislavem Letkem, dnes kárně stíhaným. Nedávno kvůli svému mediálnímu vystupování čelila návrhu místopředsedy Městského soudu v Praze Jaromíra Jirsy na kárnou žalobu v České advokátní komoře. Návrh byl ale neúspěšný, neboť advokátní komora rozhodla, že advokát má právo veřejně polemizovat se soudem. Vzápětí se pustila do útoku na předsedu Městského soudu v Praze Jana Sváčka zpochybněním je způsobilosti stát se soudcem Ústavního soudu ČR. Dostala se tím do rozporu s míněním spolku Šalamoun, který naopak kandidaturu Jana Sváčka podporuje.

V posledních dnech došlo k zvláštní shodě náhod: téměř současně oslovili veřejnost oba zakladatelé občanského sdružení Šalamoun, spisovatelka Lenka Procházková, která již více než deset let ve spolku nepůsobí, a John Bok, jeho dlouholetý předseda. Oba jsou signatáři Charty 77, oba patřili k výrazným osobnostem disentu z kruhu přátel, soustředěného kolem Václava Havla.

Zprávy z posledních dnů kolem tzv. „kauzy Mostecké uhelné společnosti“ a dění na Vrchním státním zastupitelství v Praze rozvíjejí a upevňují v povědomí bezbranné veřejnosti falešný obraz událostí, jenž má odvést pozornost od odpovědnosti ministra nespravedlnosti Jiřího Pospíšila za selhání jeho úřadu v této kauze. Protože „ryba smrdí od hlavy“, jeho osobní odpovědnost je nezpochybnitelná. Jeho pozice ve vládě by v zemi se standardní politickou kulturou byla nadále neudržitelná. Za to, že loňská nabídka na připojení České republiky k švýcarskému trestnímu stíhání prošla kolem něho zcela nepozorovaně, neodpovídají uklízečky na ministerstvu, ale ministr, který vymezuje soustavu vztahů mezi součástmi ministerstva a s vnějším světem. Klíčová úloha ministerstva v mezinárodních právních vztazích se Švýcarskem vyplývá z mezistátní smlouvy o právní pomoci a je nezadatelná. Státní zastupitelství hraje úlohu „subdodavatele“ poznatků, byť velmi důležitého, ale nic víc. ( Více viz

http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2012011701)

V obecném povědomí se uhnízdil dojem, že novelizace zákonů má účinnost od jejího nabytí směrem do budoucnosti, naopak posuzování minulých právních vztahů podle ní je nepřípustné. Mimo to se udržuje víra, že nová právní úprava a ani nový právní úkon nemají zhoršovat postavení odsouzených. Pokud se po právní moci rozsudku změnil zákon, každé další rozhodování ve věci se vede buď podle původní, nebo podle nové právní úpravy, podle toho, která je pro odsouzeného výhodnější.

Učení právníci v talárech soudcovských i státnězástupcovských, s bílými límečky ministerských úředníků i v uniformách Vězeňské služby ČR vykládají ale pravidla složitěji, pro nás laiky často nesrozumitelně, a v praxi se ukazuje, že tato v našem laickém pojetí někdy neplatí, nebo jsou naopak až přehnaně přísná. A – jak jinak – jejich výklad častěji vyznívá v neprospěch než ku prospěchu odsouzených.

V úterý dne 17. ledna 2012 rozhodla vláda, že Česká republika podá ve Švýcarsku občanskoprávní žalobu o vydání části zablokovaných peněz bývalých manažerů Mostecké uhelné společnosti až po výsledku odvolání proti zamítnutí žádosti o umožnění připojení České republiky k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody po vypršení zákonné lhůty. Lhůta je dána zákonem, který asi Švýcarsko kvůli nám nezmění. Vláda pak nebude rozhodovat o připojení k švýcarskému trestnímu stíhání v adhesním řízení, neboť to je trestněprávní úkon, jehož použití jsme definitivně propásli. Včasným připojením bychom posílili pozici švýcarského žalobce a ušetřili spoustu peněz za drahé občanskoprávní řízení, jehož výsledek je nejistý.

Naopak úspěch žalobce může posílit české šance na úspěch v občanskoprávním řízení. Nehrozí-li propadnutí procesních lhůt pro uplatnění nároku na náhradu škody, bylo by moudré s žalobou počkat až po výsledku trestního řízení.

Nicméně sama skutečnost, že v této době vláda rozhoduje o výzvě, která byla našemu ministerstvu nespravedlnosti doručena počátkem léta r.2010, je pro náš stát zahanbující, protože jej usvědčuje ze špatného fungování státní správy. K ostudě by nedošlo, kdyby příslušné orgány plnily své zákonné povinnosti.

Nejpopulárnější ministr nepopulární vlády (slepý mezi jednookými je králem), ministr nespravedlnosti Jiří Pospíšil neopomene žádnou příležitost, aby přitáhl pozornost novinářů a případně předvedl svou skvělost před televizními kamerami.

V posledních dnech se jeho mediálně podchytitelné výroky se vztahem k problematice trestního řízení točí zejména kolem situace ve státním zastupitelství obecně a zejména kolem tzv. „ kauzy Mostecké uhelné společnosti“.

Shrnutím jeho názorů z posledních dnů jsou odpovědi na otázky čtenářů serveru Aktuálně.cz, uveřejněné 13. ledna 2012 (http://aktualne.centrum.cz/domaci/politika/clanek.phtml?id=728612). Dovoluji si tvrdit, že v některých bodech jsou jeho odpovědi zavádějící.

K nectnostem moderního právního řízení patří téměř úplná nesrozumitelnost práva pro laiky a jeho stále obtížnější srozumitelnost dokonce i pro příslušníky právnických profesí. Způsobuje ji nejen stále pokračující bobtnání souboru právních předpisů, ale i desítky novelizací během životnosti právních předpisů, u nás mnohonásobně častější než např. v sousedním Rakousku nebo Německu.

Tak např. ještě před pár lety trestní zákon obsahoval jeden jediný paragraf pro trestný čin podvodu se čtyřmi odstavci a s jeho použitím se soudily podvody všeho druhu. Od něho se postupně odvinuly speciální paragrafy pro jednotlivé typy podvodů, takže v současně platném trestním zákoníku jsou pro ně čtyři paragrafy s dvaceti sedmi odstavci.

K nectnostem moderního právního řízení patří téměř úplná nesrozumitelnost práva pro laiky a jeho stále obtížnější srozumitelnost dokonce i pro příslušníky právnických profesí. Způsobuje ji nejen stále pokračující bobtnání souboru právních předpisů, ale i desítky novelizací během životnosti právních předpisů, u nás mnohonásobně častější než např. v sousedním Rakousku nebo Německu.

Tak např. ještě před pár lety trestní zákon obsahoval jeden jediný paragraf pro trestný čin podvodu se čtyřmi odstavci a s jeho použitím se soudily podvody všeho druhu. Od něho se postupně odvinuly speciální paragrafy pro jednotlivé typy podvodů, takže v současně platném trestním zákoníku jsou pro ně čtyři paragrafy s dvaceti sedmi odstavci.

Nabuzena článkem „Policie jako bojiště“ (zde: http://www.politikon.cz/index.php/sloupek-politikonu/9/4671-martin-stin-policie-jako-bojiste) napsala mi čtenářka, která "o tom přece jen trochu ví", že bojištěm politiků je nejen policie, ale i státní zastupitelství. Podle jejích poznatků v něm zuří válka, „ která je totální až do úplného srovnání protivníka s jiným názorem se zemí“, takže „za chvíli nebude proti komu bojovat, neboť válečníci se nakonec povraždí navzájem“.

Odmyslím-li si pisatelčinu nadsázku, v podstatě nepřišla s ničím novým, protože „válka žalobců“ vypukla již v červnu r. 2007 po předání trestní věci bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka k zastavení jihlavskému okresnímu státnímu zástupci Arifu Salichovi. Ta dosud zcela neodezněla, jen kyvadlo „válečného štěstí“ se nakonec zhouplo na druhou stranu. Mezi událostmi z června r.2007 a současným dramatickým děním ve státním zastupitelství je příčinná souvislost, byť skandál kvůli netečnosti státu k švýcarské pobídce k připojení k tamnímu trestnímu stíhání vnesl do děje prvky navíc.