Málo jsme se poučili ze dvou světových válek. Málo jsme se poučili středověkem a málo jsme pochopili antiku. Jinak bychom konečně začali vidět Svět v souvislostech. Pražský summit k výročí deseti let vstupu do NATO přinesl ústy Miloše Zemana nejzásadnější myšlenku celé akce totiž přijetí Izraele do severoatlantických struktur. Je to opravdu tak zajímavá a zásadní myšlenka? Izrael je demokratickou zemí s šedesátiletou tradicí a je výspou evropské civilizace v písčitých dunách na pomezí Asie a Afriky. Celé generace Evropanů snily svůj univerzalistický sen o jednotě Světa, opakovaně dobývaly a ztrácely Jeruzalém okupovaný arabskými chalífy. Židů se nikdo neptal, jak se jim líbí okupace jejich země Arabským a Evropským živlem. První světová válka přinesla myšlenku vzniku domova národa bez vlasti, biblických Hebrejců. Jenže Evropanům nestačí k činům ušlechtilé myšlenky, potřebují vidět téct krev, aby uznali bolest druhých. A tak teprve systematické vyražďování Židů v nacisty okupované Evropě otevřelo Evropanům oči a daly vlažný mandát k přerozdělení biblického domova Izraelců mezi Araby a Židy. V roce 1948 bojoval Izrael poprvé o holou existenci a můžeme být jako Češi hrdí, že jsme stáli v první linii při pomoci Izraelcům jejich vlast vojensky ubránit. Nezachovali jsme se jako bývalé koloniální mocnosti, které ve snaze zavázat si Araby zapomněly na morální závazky vzniklé utrpením pronásledovaného národa za druhé světové války. Po většinu existence Izraele mu s jeho bezpečností pomáhají Američané, kteří nikdy na svém území šoa (holocaust) nedovolili, kteří nikdy problém s emancipací Židovského národa neměli a brali ho za součást své národní identity. Jak se k jeho existenci stavěli Evropané, ti, kteří dovolili smrt šesti milionů Židů na evropském kontinentu? Vlažné úsměvy a deklarace přátelství vždy doplnily povinné výtky vůči Izraelcům, aby se arabský vlk nažral a izraelská koza zůstala celá. Stranou etnického konfliktu mezi Hamity a Semity vidíme Izrael jako výspu evropské civilizace. Izraelci jsou v drtivé většině také syny Evropy, kam byli staletími útlaku vyhnáni. Proč opět mlčíme, proč jsme ochotni je opět obětovat ve prospěch politiky appeasementu? Problém Evropy je právě v politice appeasementu. Na jedné straně uznáváme naši kulturní spojitost s Izraelem, na druhé straně nejsme ochotni našeho spojence a bratrský národ přijmout mezi sebe. Z politického hlediska členství Izraele v NATO brání výhrady islamisty ovládaného Turecka, případně liché námitky novodobých Daladierů a Chamberlainů o nevyřešených územních sporech Izraele s jeho sousedy. Znamená to snad, že Izrael už proto není synem Evropy? Je to stejný přístup jako v roce 1938, kdy naši evropští spojenci odmítli bojovat za zemičku za horizontem jejich lokálního rozhledu, totiž Československo. Jistě Izrael je nehostinnou pouští bez velkých nalezišť ropy a zemního plynu a v optice evropských politiků je nezajímavý. Málokdo si ale uvědomuje, že po Izraeli může přijít na řadu Evropa a že mnichovanství se Evropě již jednou vymstilo. Stejné je to s přijetím do struktur Evropské unie. Jistě Evropská unie je vázána na evropské území, ale například přijetím Turecka by zahrnula podstatný kus Asie a také by to nebylo překážkou v rozšíření. Navíc na rozdíl od Turecka zde nemusíme řešit evropské kulturní normy, protože evropská morálka, evropské myšlení vychází ze starozákonního, které jsme si vypůjčili právě od Izraelců. Je tedy skutečný důvod,proč stále dokola brzdit Izrael na periferii? Praha má v židovské kultuře výsadní postavení a Izraelci nás vnímají jako národ blízký jejich národu. Co kdybychom naše dobré vztahy pozvedli a nastolili na evropském foru myšlenku přijetí Izraele do EU a NATO. Nebo bude třeba čekat na další holocaust? Robert Vašíček šéfredaktor