České předsednictví Evropské unie je v polovině a vláda se konečně může těšit z pozitivních efektů Česka v čele Evropy. Miliony investované do vládního PR a pózování se světovými státníky před pestrobarevnými vlajkami totiž přinesly největší vládní straně a jejím politikům nárůst obliby mezi českou veřejností. Otázkou je, zda takový krátkodobý efekt, promítající se navíc jen do vnitrostátní politiky, má být to jediné, co by mělo za českým předsednictvím zůstat. Zda Česká republika opravdu nemá na víc, než pokud možno bez úhony přežít období od převzetí předsednictví od Francouzů po jeho předání Švédům. Vždyť historická zkušenost českých zemí i dlouhodobě šťastně volená zahraniční politika nabízejí možnost, aby české předsednictví hned po 30. červnu v pozitivním slova smyslu neupadlo v zapomnění. Nejslibnějším momentem českého předsednictví byl dosud v tomto ohledu pravděpodobně novoroční „omyl“ premiérova evropského mluvčího Jiřího Františka Potužníka, který jménem Evropského předsednictví označil tehdy začínající izraelskou pozemní operaci v pásmu Gazy za defenzivní. I když v podstatě partyzánským způsobem, vzkázala Česká republika Izraeli dříve, než byla naplno nucena začít konsensuálně lhát se zbytkem Evropské unie, že za jedinou blízkovýchodní demokracií stojí. Že se hlásí k historickým vazbám, že zná a chápe příčiny a následky dění ve východním Středomoří a konečně, že si je možná jako jediná země Evropské unie stále vědoma faktu, že osud evropského projektu v mnohém závisí i na zajištěné existenci Státu Izrael a na stabilizaci a další demokratizaci celého Blízkého východu. Vztah Evropské unie, nebo alespoň některých politických sil v Evropě k Izraeli, je dílem ovlivněn hluboce zakořeněným a nábožensky podmíněným antisemitismem, dílem i nevraživostí EU k USA. V postkomunistických státech je židovský stát navíc vnímán jako imperialistický agresor a trojský kůň USA na mírumilovném Blízkém východě. Výsledkem toho všeho je nejen sporná finanční podpora Evropy těžko definovatelným skupinám na palestinských územích, ale například i zlehčování útoků na Izrael z palestinských území nebo z jižního Libanonu a naproti tomu nepřiměřené negativní reakce na izraelské protiakce. Běžný občan EU tak musí mít pocit, že zatímco izraelské rakety zabíjejí děti a likvidují palestinskou infrastrukturu, palestinské rakety na izraelském území naproti tomu zapříčiňují kvetení růží. Analýza předsudků a jimi určovaných vztahů Evropy ke Státu Izrael přitom odkrývá nejednu absurditu, jejíž přiznání a pojmenování by jistě napomohlo k novému pohledu starého kontinentu na Izrael a otevřelo slibné možnosti velmi úzké spolupráce. Začít je možné u dosud ukřivděné Velké Británie, k jejímuž mandátu nad Palestinou Židé, eufemisticky řečeno, neprojevovali právě sympatie, což jim obratem vrátila při hlasování o rozdělení mandátního území v roce 1947. Pokračovat lze zmínkou o státech, které se doposud nevyrovnaly s chováním svých reprezentací k Židům během II. světové války a v neposlední řadě mlčením nad podílem arabských vůdců na plánování konečného řešení židovské otázky v Evropě. Hořkost sovětského bloku z toho, že se Izrael nevydal jeho cestou, je pak téma samo o sobě. Evropské státy prostě mají tendenci chovat se k Izraeli s opatrností či na něj nahlížet shora. Otázka je, jaký podíl viny na tom má samotný Stát Izrael a nakolik je chování Evropy dáno její vlastní historickou zátěží a nevypořádanou minulostí, na níž ji právě existence sebevědomého židovského státu nedovolí zapomenout. Jedním z prostředků, kterými se Evropa snaží osvobodit od vlastního černého svědomí s kořeny v období holocaustu, bývá poukazování na vojenské aktivity Izraele. Zatímco teroristické útoky z palestinských území a jižního Libanonu jsou už s trochou nadsázky brány jako součást izraelského génia loci, jakýkoliv poklesek izraelských vojáků při bezpečnostních akcích je opakovaně a v různých verzích připomínán v tisku i v elektronických médiích. Krátce po Potužníkově vyjádření a v reakci na nevoli části arabských i evropských zemí si začali premiér Mirek Topolánek i ministr zahraničí Karel Schwarzenberg sypat na hlavu popel. Konec sebevědomého českého předsednictví Evropské unie tak nastal už po několika dnech od jeho začátku. Společně s tím zřejmě padly i šance uspořádat historický summit EU – Izrael, který měl potvrdit vůdčí roli České republiky v procesu přibližování Evropy a Blízkého východu. Druhou šanci Evropskému předsednictví dal na senátní konferenci k 10. výročí vstupu země do NATO bývalý sociálnědemokratický premiér Miloš Zeman, když otevřeně vyzval k přijetí Izraele do Severoatlantické aliance. Česká vláda v čele Evropské unie ho může trumfovat už jen jasným vzkazem Izraelcům: „Chcete-li, vítejte v Evropě!“ Robin Böhnisch autor je poslanec Parlamentu ČR