„První vyhrání z kapsy vyhání“ je staré karbanické přísloví, které má v úzkém okruhu milovníků karetních her stejný význam jako běžnější obecné „kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe“. Toto mě napadlo, když jsem zaznamenal jásot převládající části komentátorů nad  páteční zprávou o soudním zrušení rozhodnutí ministra Jiřího Pospíšila o odvolání Vlastimila Rampuly z funkce vrchního státního zástupce v Praze. Nezněla v nich tolik radost příslušníků Rampulova fanklubu jako projevy škodolibosti nad ministrovým nezdarem.

Nepochybuji o tom, že je dost lidí, pro které tento brutální zásah moci soudní do stability státního zastupitelství přišel v nejvyšší čas. Zatím je tísnilo jen obnovení některých dříve „zametených“ kauz, spravovaných nejvyšším a vrchním státním zastupitelstvím a pád několika „zametačů“ na těchto úřadech. Zahájená kontrola na Městském státním zastupitelství v Praze hrozila, že padne dalších pár hlav ochránců nebohých mafiánů a zásadně se změní přístup k „zazimovaným“ případům, spravovaným tímto úřadem, směřujícím v „zimním spánku“ k zapomnění.

Vystoupení předsedy Ústavního soudu ČR Pavla Rychetského a rádoby budoucího uchvatitele funkce prezidenta republiky Jana Fischera v Otázkách Václava Moravce dne 12. února 2012 odhalilo roušku, zastírající některé možná nechtěné důsledky přechodu k přímé volbě prezidenta republiky. Vedlejším produktem pořadu bylo upozornění na charakteristické prvky myšlení moderátora i arogantního „dobyvatele Hradu“.

Věc:

Komentář k Vašemu dopisu předsedovi redakční rady měsíčníku Trestní právo ze dne 16.1.2012 č.j. 4/2012-OD-ORG/1

V Praze 8.2.2012

Pane ministře,

navzdory „výchovnému“ dopisu, který jste nám kdysi nechal poslat, jako obvykle vynecháváme v oslovení slovo „vážený“, nicméně Vám sdělujeme, že si nesmírně vážíme ocenění, kterého se nám dostalo výše zmíněným dopisem (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2012020602). Vážíme si toho více než citování jednoho z nás vedle Karla Jasperse v nálezu Ústavního soudu ČR č. I ÚS 517/2010 z 15.11.2010. Nikdy jsme netušili, že by Vám stály za pozornost písemné projevy dvou nemajetných důchodců v průměrném věku přesahujícím 70 let, bez formálního právnického vzdělání, nedisponujících mocenskými prostředky, téměř bez možnosti zveřejňování názorů, bez vlivu a významných společenských vazeb, zvláště když jste velmi nezdvořile naložil s autorským výtiskem měsíčníku Policista, darovaným jedním z nás. Ostatně jsme si mysleli, že Vás dlouhé působení v slonovinové věži prostředí politických pseudoelit přivedlo ke ctění velkorysé zásady „orel much nelapá“. Mýlili jsme se: zjevně Vám do orla přece jen kousíček schází.

Zpráva o účasti spolku Šalamoun na řízení o podmíněné propuštění Barbory Škrlové z výkonu trestu vyvolala smršť e-mailů na naše adresy. Někteří pisatelé se dotazovali, jak by se mohli domoci stejné služby pro jim blízké odsouzené, jiní nás téměř kamenují. Není v našich silách odpovídat jednotlivě každému tazateli. Budu se zabývat jen těmi, kteří projevili rozhořčení.

Z jejich hněvivých výroků vyznívá, že by si snad přáli, aby slečna Škrlová zůstala ve vězení doživotně. Kdyby stejní lidé dostali možnost vyjádřit se k jejímu propuštění o pár století dříve, volali by po jejím upálení.

Je snadné být statečný, když nehrozí nebezpečí.

Je snadné hodit kamenem po člověku, který se vypořádal s nástrahami vzdálené doby jinak, než by měl dle mínění metače kamenů, jenž nebyl nikdy podobným nástrahám vystaven a nezná okolnosti, jež ovlivnily v kritické době rozhodování jeho terče.

Je však strašně obtížné smazat pohanu, způsobenou ze msty nebo z neodpovědnosti při vyhodnocení informací. Trvá to dlouho, postiženému to odčerpá mnoho sil a pohana bohužel zasahuje i blízké postiženého, kteří nic nezavinili.

Zkuste si se mnou zahrát hru na „kdyby“. Určitě ji dobře znáte. Hrávali jsme ji jako děti nahlas, mnozí z nás ji ve svém nitru hrají dosud a existují umělci a vědci, kteří na ní založili kariéru. Je oblíbenou kratochvílí u plápolajícího ohně nebo při čekání ve frontě. Tak tedy začněme: kdybyste neměli žádná omezení, jakého ústavního soudce byste si přáli? Jak by ve vaší představě vypadal ústavní soudce - ideál?

Bývalý předseda vlády a ODS Mirek Topolánek se v Právu ve středu 1. února 2012 rozhořčil nad nepravomocným odsouzením bývalého poslance Petra Wolfa. Vyslovil domněnku, že proces je pomstou za jeho rozchod s ČSSD, zejména za odpadlictví při volbě prezidenta republiky.

Článek působí dojmem únikového ventilu pro uklidnění vzrušení. Vyvolal pár až hysterických komentářů ve sněmovně i v tisku.

Tytam jsou časy, kdy při častém vystupování ministra nespravedlnosti Jiřího Pospíšila v Otázkách Václava Moravce společně s jeho „televizní tetou“, bývalou nejvyšší státní zástupkyní Marií Benešovou, mívala nad ním paní exprokurátorka převahu. V Otázkách ze dne 29. ledna 2012 se sice jako obvykle natřásala samolibostí, nicméně výřečností na svého „synovečka“ již nestačila a kromě několika „perel“ z ní mnoho moudra nepadalo.

Poslání opoziční političky plnila na nedostatečnou. Jiřího Pospíšila pouze doplňovala, ač by jej měla ze zásady kárat. Jen jednou se pokusila o odpor tvrzením, že současná neúnosná situace ve vymáhání pohledávek exekutory vznikla proto, že „ dopustilo se hlavně to, že se vytvořil monopol exekutorů…pustili se z řetězu a plíživou formou se dospělo ke stavu, který dnes máme a vyvrcholilo to tím, že vznikly obavy, že se zexekutuje i Karlův most“ a dále uvedla, že „selhaly kontrolní mechanismy“ a viníkem je ministerstvo. Příznačně použila neosobní vazby se zamlčeným „ono“, kterou mluvčí obvykle používá, když chce naznačit, že s malérem nemá nic společného a zavinili jej „oni“. Nedodala, že právní základy pro činnost exekutorů položila vláda sociálních demokratů a v době, kdy byla nejvyšší státní zástupkyní, přístup státních zástupců k trestním oznámením na exekutory a lichváře byl vesměs odmítavý.

Kouskování pohledávek bude nejspíš vedle pojmů „tunel“ a „odklon“ novým termínem veřejné sféry. Kdo se ho dopouští? Někteří mí kolegové advokáti a exekutoři, kteří rozsekají jednotlivé pohledávky na prvočinitele, k dlužné stokoruně přidají soudní poplatek a vše navýší o odměnu za právní zastupování a náklady exekuce. A tak jsou ubozí dlužníci, přicházející o mosty nad hlavou, na straně jedné vyzdvihováni do nebes, jako by bylo v pořádku neplatit; zatímco na druhé straně mediální barikády bojují za své zákonné zájmy advokáti a exekutoři, podporovaní Komorami. Možná je tedy na čase říci: takhle dál ne!

Advokátka Hana Marvanová byla vždy tvrdou bojovnicí za své názory. Protiprávní režim ji za jejich neohroženou obranu odměnil podmíněným trestem odnětí svobody. Pro neochotu dělat kompromisy nakonec odešla z politiky, ačkoli získání poslaneckého mandátu poměrně brzy po vstupu do Unie svobody bylo příslibem dalšího slibného vývoje její kariéry.

Patří k málu advokátů, kteří neváhají sáhnout k medializaci svých názorů na právní stránku kauzy i na chování orgánů činných v trestním řízení. Za zmínku stojí například její vystupování proti zastavení trestního stíhání bývalých manažerů Nomury v kauze „České pivo“ státním zástupcem VSZ Ladislavem Letkem, dnes kárně stíhaným. Nedávno kvůli svému mediálnímu vystupování čelila návrhu místopředsedy Městského soudu v Praze Jaromíra Jirsy na kárnou žalobu v České advokátní komoře. Návrh byl ale neúspěšný, neboť advokátní komora rozhodla, že advokát má právo veřejně polemizovat se soudem. Vzápětí se pustila do útoku na předsedu Městského soudu v Praze Jana Sváčka zpochybněním je způsobilosti stát se soudcem Ústavního soudu ČR. Dostala se tím do rozporu s míněním spolku Šalamoun, který naopak kandidaturu Jana Sváčka podporuje.

Zprávy z posledních dnů kolem tzv. „kauzy Mostecké uhelné společnosti“ a dění na Vrchním státním zastupitelství v Praze rozvíjejí a upevňují v povědomí bezbranné veřejnosti falešný obraz událostí, jenž má odvést pozornost od odpovědnosti ministra nespravedlnosti Jiřího Pospíšila za selhání jeho úřadu v této kauze. Protože „ryba smrdí od hlavy“, jeho osobní odpovědnost je nezpochybnitelná. Jeho pozice ve vládě by v zemi se standardní politickou kulturou byla nadále neudržitelná. Za to, že loňská nabídka na připojení České republiky k švýcarskému trestnímu stíhání prošla kolem něho zcela nepozorovaně, neodpovídají uklízečky na ministerstvu, ale ministr, který vymezuje soustavu vztahů mezi součástmi ministerstva a s vnějším světem. Klíčová úloha ministerstva v mezinárodních právních vztazích se Švýcarskem vyplývá z mezistátní smlouvy o právní pomoci a je nezadatelná. Státní zastupitelství hraje úlohu „subdodavatele“ poznatků, byť velmi důležitého, ale nic víc. ( Více viz

http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2012011701)

V úterý dne 17. ledna 2012 rozhodla vláda, že Česká republika podá ve Švýcarsku občanskoprávní žalobu o vydání části zablokovaných peněz bývalých manažerů Mostecké uhelné společnosti až po výsledku odvolání proti zamítnutí žádosti o umožnění připojení České republiky k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody po vypršení zákonné lhůty. Lhůta je dána zákonem, který asi Švýcarsko kvůli nám nezmění. Vláda pak nebude rozhodovat o připojení k švýcarskému trestnímu stíhání v adhesním řízení, neboť to je trestněprávní úkon, jehož použití jsme definitivně propásli. Včasným připojením bychom posílili pozici švýcarského žalobce a ušetřili spoustu peněz za drahé občanskoprávní řízení, jehož výsledek je nejistý.

Naopak úspěch žalobce může posílit české šance na úspěch v občanskoprávním řízení. Nehrozí-li propadnutí procesních lhůt pro uplatnění nároku na náhradu škody, bylo by moudré s žalobou počkat až po výsledku trestního řízení.

Nicméně sama skutečnost, že v této době vláda rozhoduje o výzvě, která byla našemu ministerstvu nespravedlnosti doručena počátkem léta r.2010, je pro náš stát zahanbující, protože jej usvědčuje ze špatného fungování státní správy. K ostudě by nedošlo, kdyby příslušné orgány plnily své zákonné povinnosti.

Nejpopulárnější ministr nepopulární vlády (slepý mezi jednookými je králem), ministr nespravedlnosti Jiří Pospíšil neopomene žádnou příležitost, aby přitáhl pozornost novinářů a případně předvedl svou skvělost před televizními kamerami.

V posledních dnech se jeho mediálně podchytitelné výroky se vztahem k problematice trestního řízení točí zejména kolem situace ve státním zastupitelství obecně a zejména kolem tzv. „ kauzy Mostecké uhelné společnosti“.

Shrnutím jeho názorů z posledních dnů jsou odpovědi na otázky čtenářů serveru Aktuálně.cz, uveřejněné 13. ledna 2012 (http://aktualne.centrum.cz/domaci/politika/clanek.phtml?id=728612). Dovoluji si tvrdit, že v některých bodech jsou jeho odpovědi zavádějící.

Nabuzena článkem „Policie jako bojiště“ (zde: http://www.politikon.cz/index.php/sloupek-politikonu/9/4671-martin-stin-policie-jako-bojiste) napsala mi čtenářka, která "o tom přece jen trochu ví", že bojištěm politiků je nejen policie, ale i státní zastupitelství. Podle jejích poznatků v něm zuří válka, „ která je totální až do úplného srovnání protivníka s jiným názorem se zemí“, takže „za chvíli nebude proti komu bojovat, neboť válečníci se nakonec povraždí navzájem“.

Odmyslím-li si pisatelčinu nadsázku, v podstatě nepřišla s ničím novým, protože „válka žalobců“ vypukla již v červnu r. 2007 po předání trestní věci bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka k zastavení jihlavskému okresnímu státnímu zástupci Arifu Salichovi. Ta dosud zcela neodezněla, jen kyvadlo „válečného štěstí“ se nakonec zhouplo na druhou stranu. Mezi událostmi z června r.2007 a současným dramatickým děním ve státním zastupitelství je příčinná souvislost, byť skandál kvůli netečnosti státu k švýcarské pobídce k připojení k tamnímu trestnímu stíhání vnesl do děje prvky navíc.

Zamyšlení nad vystoupením ministra nespravedlnosti Jiřího Pospíšila v Událostech, komentářích ČT ve středu dne 28. prosince 2011 je příležitostí k ohlédnutí za jeho mediálním působením v uplynulém roce. Žádný z členů vlády nevěnuje takou péči svému mediálnímu obrazu jako tento mladý, ctižádostivý a nesporně bystrý, leč zkušenostmi z všedního života „pracujícího lidu“ neotřískaný politik. Námaha a peníze (ať vlastní či z rozpočtu ministerstva), které na tento účel vynakládá, se mu vyplácejí: podle zásady „slepý mezi jednookými je králem“ při obecném hlubokém poklesu důvěry občanů k vládě se v průzkumech oblíbenosti politiků trvale udržuje na vrcholku.

Kdysi jsem byl častým přispěvatelem Britských listů. U mého jména v seznamu autorů se uvádí 180 článků. Z počátku jsem většinou psal pod pseudonymem Martin Stín. V seznamu autorů Britských listů toto jméno nenajdete, ale články lze stále dohledat. Nejsem si jist, zda jsou zahrnuty do počtu, udávaného u mého jména.

Od vstupu Tomáše Peciny a Štěpána Kotrby do redakce začaly potíže s umisťováním mých článků a musel jsem přestat používat pseudonym. Tomáš Pecina nakonec z redakce odešel za podivných okolností, ale na mé postavení to nemělo vliv. Později redakce nasadila na mé články cenzora, který požadoval, abych předkládal k prověření podklady, z nichž jsem vycházel, uplatňoval různé výhrady k textům a často se stavěl k uveřejnění odmítavě. Trpí také mylnou představou, že mé články jsou ve skutečnosti vyjádřením názoru spolku Šalamoun, jemuž by podle jeho mínění Britské listy neměly „dělat hlásnou troubu“.

Ve dnech 18. popř. 19. září 2011 jsem uveřejnil článek Odsouzený John Bok, (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2011091702,

http://www.politikon.cz/index.php/publicistika/6/4635-zdenek-jemelik-odsouzeny-john-bok, http://fragmenty.cz/iz000125.html,

http://neviditelnypes.lidovky.cz/pravo-odsouzeny-john-bok-0hf-/p_spolecnost.asp?c=A110918_114536_p_spolecnost_wag),

v němž jsem čtenáře seznámil s podstatnými informacemi o trestním stíhání předsedy spolku Šalamoun Johna Boka kvůli údajnému fyzickému napadení městského strážníka.

John Bok byl odsouzen 15. září 2011 k pětiměsíčnímu trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem na jeden rok. Článek jsem uzavřel poznámkou, že nepravomocný rozsudek má obecně až do potvrzení odvolacím soudem cenu cáru papíru. Přiznám se, že jsem tehdy předpokládal, že rozsudek v odvolacím řízení neobstojí.

Titulek a podtitulky článku Jana Hrbáčka „Drsný nástup nových poměrů“, vydaného 28.11.2011v týdeníku EURO č. 48/2011 a převzatého internetovým deníkem Neviditelný pes dne 9.12.2011 (zde: http://neviditelnypes.lidovky.cz/justice-drsny-nastup-novych-pomeru-dbk-/p_politika.asp?c=A111208_111604_p_politika_wag), pojednávajícího o personálních změnách na Vrchním státním zastupitelství v Praze, jsou skutečně působivé. Mluví se v nich o drsnosti, čistkách, padání hlav jako na frontě a nakonec i o masakru. První pohled na ně vyvolává dojem, že konečně začalo hromadné propouštění třech desítek exprokurátorů, bývalých členů KSČ, vydaných na milost a nemilost nemilosrdnému „čističi“, jímž by v tomto případě byl pověřený vrchní státní zástupce Stanislav Mečl.

Václav Moravec v herecké roli hlavního stratéga české politiky v průběhu nedělních „Otázek“ nikdy neopomene stanovit, o čem se po aktuálním vydání jeho pořadu bude mluvit. Vydání z neděle 4. prosince 2011 mě přivádí spíše ke komentování otázek a jevů, jež v pořadu sice vyplavaly na povrch, ale z důvodu politické korektnosti se o nich bude spíše mlčet, nebo budou námětem demagogických úvah.

Ivan Langer zanechal svým nástupcům ďábelské dědictví: invalidní zákon o Policii ČR, který nestanoví jasná pravidla pro odvolání policejního prezidenta. Jeho přijetí je sice také vizitkou nekompetentnosti zastupitelských sborů, které jím předložený zmetek schválily stejně lehce jako jejich nástupci zákon o Generální inspekci bezpečnostních sborů, nicméně jeho osobní zásluha je nesmazatelná.

Důsledky jeho legislativní nedostatečnosti, jimž on sám ušel, zakouší již druhý ministr vnitra. Vznikne-li nevůle mezi ministrem a policejním prezidentem, šéfovi resortu nezbývá než použít metodu cukru a biče, aby přiměl vzdorujícího k nuceně dobrovolnému odchodu. Protože sám nemá dosti účinné prostředky k disposici, musí hledat politickou podporu. A zde končí legrace a začíná ohrožení kvality demokratického státního zřízení.