Případ Romana Smetany vejde do dějin českého trestního řízení díky neuvěřitelnému souběhu úspěšnosti kverulace odsouzeného vandala, náklonnosti předsedkyně Českého helsinského výboru Anny Šabatové k podivným existencím a bezbřehého populismu ministra nespravedlnosti Jiřího Pospíšila.

Některé noviny přinesly ve středu 2. května 2012 zprávu, že státnímu zástupci Marku Bodlákovi hrozí potrestání za to, že veřejně kritizoval pana prezidenta za udělení milosti odsouzené ředitelce Metropolitní univerzity Anně Benešové. Potíže mu přivodil kárným podnětem ministrovi Jiřímu Pospíšilovi spolek Šalamoun, na jehož adresu začaly po uveřejnění zprávy pršet nadávky a jen výjimečně také věcné dotazy. Nutí mě to k návratu k námětu, jímž jsem se obšírně zabýval již 1. března 2012 pod titulkem „Kopání do prezidenta“ (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2012030101). Až na jednu nešikovně formulovanou větu za obsahem článku nadále stojím.

Spolek Šalamoun skutečně zmíněný kárný podnět podal, ale již 17. února. Netuším, proč se noviny o věci rozepsaly právě teď.

Tato parafráze hesla z Marxova Komunistického manifestu z r.1848 vystihuje dění v Poslanecké sněmovně v pátek 27. dubna 2012. Vláda požádala Poslaneckou sněmovnu o důvěru a spustila tím divadlo předstírání demokratického překonání trapné situace, do které se dostala rozpadem Věcí veřejných a vypovězením koaliční smlouvy.

Od rána zněly ve sněmovně projevy, jež neměly naději, že by ovlivnily pozdější rozhodování posluchačů, pokud jim někdo skutečně naslouchal. Karty byly rozdány dříve, než zasedání Poslanecké sněmovny začalo.

Rozčilování nad prvostupňovým rozsudkem je zbytečným plýtváním sil. Do konečného výsledku procesu může být dost daleko a konečný verdikt může být úplně jiný. Platí to i o rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 nad poslanci Vítem Bártou a Jaroslavem Škárkou, který dnes tichým hlasem oddrmolil soudce Jan Šott. Zpráva, že soud odsoudil Víta Bártu za uplácení k trestu odnětí svobody na 18 měsíců s podmíněným odkladem na 30 měsíců a k propadnutí částky 675 tis. Kč, zatímco Jaroslava Škárku za podvod ke třem letům nepodmíněně a k desetiletému zákazu činnosti poslance, platí jen do zahájení odvolacího řízení, neboť oba odsouzení se odvolali a žalobkyně si vzala lhůtu na rozmyšlenou.

Veřejnost oprávněně projevuje rostoucí nespokojenost s úrovní vládnutí. Ztrácí důvěru v zavedené politické strany, které zjevně neznají recept na vyvedení země ze současných hospodářských potíží, jenž by se obešel bez bolestivých zásahů do životní úrovně zejména sociálně slabších vrstev. Obě „vedoucí“ strany jsou zatíženy korupčními skandály z minulosti i současnosti, což snižuje jejich důvěryhodnost. Na pozadí zpráv o rozsahu privatizačních loupeží národního bohatství a parazitování různých šizuňků na veřejných rozpočtech v minulosti i přítomnosti úsporná opatření vlády vyvolávají pobouření zejména těch, po nichž se žádá utahování opasků. Zdá se, že polistopadová „nová národní fronta“ tradičních politických stran vyčerpala možnosti obnovy sil a spěje k úpadku. Za její chátrající fasádou se stále zřetelněji vynořuje skrytá tvář politického systému: podřizování politiky a ovlivňování státní správy soukromými zájmy velkého byznysu prostřednictvím zástupů vlivných lobbistů.

Stále častěji se u nás mluví o krizi demokracie a vládnoucímu řádu se přikládají různá hanlivá označení, jako mediokracie, partajokracie, soudcokracie, Absurdistán. Každé z nich má bohužel své částečné opodstatnění.

Zpráva o trestním stíhání kladenského soudce Vlastimila Matuly vyvolává ale obavy, že nejvíce ze všeho směřujeme k policejnímu státu. Pouze v něm stojí policie nad zákonem.

Zmíněnou záležitostí jsem se zabýval již v článku Nevinní ministři (zde: http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2012031801 ), po jehož vydání jsem získal novou, zcela zásadní informaci.

Tytam jsou časy exministra spravedlnosti Pavla Němce, který nenechal nikdy nikoho na pochybách, že rozhodnutí, která vydával, jsou skutečně jeho a na nich si stojí. Nebyl pracovně o nic méně vytížen než jeho nástupci, nicméně vždy si našel čas, aby se seznámil s podklady pro rozhodnutí. Zcela jistě vždy věděl, co podpisuje. Rozhodoval osobně o stížnostech pro porušení zákona ve prospěch odsouzených a nebál se je veřejně obhajovat. Když se rozhodl přerušit výkon trestu odsouzenému, který podle jeho názoru do vězení nepatřil, udělal to a byl připraven snést kamenování bulvárem. Ani zběsilé mediální lynčování za předání trestního stíhání „katarského prince“ orgánům jeho vlasti jej nepřimělo, aby svou odpovědnost skrýval za selhání nějakých „expertů“ nebo „lidí, kteří pro něj připravovali podklady“. I když od „kauzy katarského prince“ letos uplyne sedm let, pro novinářskou šmíru a jí zmatenou velkou část veřejnosti je díky svým pevným postojům stále za darebáka.

Nezávislost moci soudní na jakýchkoli vnějších mocenských vlivech patří k základním podmínkám fungování demokratického právního státu. Postavení našich soudců je z tohoto hlediska chráněno právními předpisy v podstatě shodně jako v ostatních státech Evropské unie. Přesto politizující část soudců stále veřejně bojuje za nezávislost justice, jako by byla něčím ohrožena. Jde ovšem o nedorozumění: nejde o rozhodovací nezávislost soudů, ale o úplné vymanění z administrativního područí ministerstva spravedlnosti ve věcech stavovských a hospodářských.

…ministra Pospíšila ještě aspoň chvilku. Volám po tom, přestože od 4. června 2007 jsem vyplýtval mnoho slov na výzvy k jeho resignaci nebo k odvolání, popř. k zabránění jeho návratu do úřadu při vzniku Nečasovy vlády. Neodvolávám nic z dříve řečeného, nicméně v současné situaci ve státním zastupitelství bych pro tuto chvíli jeho odchod považoval za nevhodný. Náznaky, že je natolik otřesen zrušením rozhodnutí o odvolání Vlastimila Rampuly z funkce pražského vrchního státního zástupce, že je ochoten přijmout odvolání, považuji za nemístné kapitulantství. Chlap bojuje do posledního náboje, který si nechává pro sebe. Současná situace vyžaduje pevnou ruku.

„První vyhrání z kapsy vyhání“ je staré karbanické přísloví, které má v úzkém okruhu milovníků karetních her stejný význam jako běžnější obecné „kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe“. Toto mě napadlo, když jsem zaznamenal jásot převládající části komentátorů nad  páteční zprávou o soudním zrušení rozhodnutí ministra Jiřího Pospíšila o odvolání Vlastimila Rampuly z funkce vrchního státního zástupce v Praze. Nezněla v nich tolik radost příslušníků Rampulova fanklubu jako projevy škodolibosti nad ministrovým nezdarem.

Nepochybuji o tom, že je dost lidí, pro které tento brutální zásah moci soudní do stability státního zastupitelství přišel v nejvyšší čas. Zatím je tísnilo jen obnovení některých dříve „zametených“ kauz, spravovaných nejvyšším a vrchním státním zastupitelstvím a pád několika „zametačů“ na těchto úřadech. Zahájená kontrola na Městském státním zastupitelství v Praze hrozila, že padne dalších pár hlav ochránců nebohých mafiánů a zásadně se změní přístup k „zazimovaným“ případům, spravovaným tímto úřadem, směřujícím v „zimním spánku“ k zapomnění.

Vystoupení předsedy Ústavního soudu ČR Pavla Rychetského a rádoby budoucího uchvatitele funkce prezidenta republiky Jana Fischera v Otázkách Václava Moravce dne 12. února 2012 odhalilo roušku, zastírající některé možná nechtěné důsledky přechodu k přímé volbě prezidenta republiky. Vedlejším produktem pořadu bylo upozornění na charakteristické prvky myšlení moderátora i arogantního „dobyvatele Hradu“.

Věc:

Komentář k Vašemu dopisu předsedovi redakční rady měsíčníku Trestní právo ze dne 16.1.2012 č.j. 4/2012-OD-ORG/1

V Praze 8.2.2012

Pane ministře,

navzdory „výchovnému“ dopisu, který jste nám kdysi nechal poslat, jako obvykle vynecháváme v oslovení slovo „vážený“, nicméně Vám sdělujeme, že si nesmírně vážíme ocenění, kterého se nám dostalo výše zmíněným dopisem (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2012020602). Vážíme si toho více než citování jednoho z nás vedle Karla Jasperse v nálezu Ústavního soudu ČR č. I ÚS 517/2010 z 15.11.2010. Nikdy jsme netušili, že by Vám stály za pozornost písemné projevy dvou nemajetných důchodců v průměrném věku přesahujícím 70 let, bez formálního právnického vzdělání, nedisponujících mocenskými prostředky, téměř bez možnosti zveřejňování názorů, bez vlivu a významných společenských vazeb, zvláště když jste velmi nezdvořile naložil s autorským výtiskem měsíčníku Policista, darovaným jedním z nás. Ostatně jsme si mysleli, že Vás dlouhé působení v slonovinové věži prostředí politických pseudoelit přivedlo ke ctění velkorysé zásady „orel much nelapá“. Mýlili jsme se: zjevně Vám do orla přece jen kousíček schází.

Zpráva o účasti spolku Šalamoun na řízení o podmíněné propuštění Barbory Škrlové z výkonu trestu vyvolala smršť e-mailů na naše adresy. Někteří pisatelé se dotazovali, jak by se mohli domoci stejné služby pro jim blízké odsouzené, jiní nás téměř kamenují. Není v našich silách odpovídat jednotlivě každému tazateli. Budu se zabývat jen těmi, kteří projevili rozhořčení.

Z jejich hněvivých výroků vyznívá, že by si snad přáli, aby slečna Škrlová zůstala ve vězení doživotně. Kdyby stejní lidé dostali možnost vyjádřit se k jejímu propuštění o pár století dříve, volali by po jejím upálení.

Zkuste si se mnou zahrát hru na „kdyby“. Určitě ji dobře znáte. Hrávali jsme ji jako děti nahlas, mnozí z nás ji ve svém nitru hrají dosud a existují umělci a vědci, kteří na ní založili kariéru. Je oblíbenou kratochvílí u plápolajícího ohně nebo při čekání ve frontě. Tak tedy začněme: kdybyste neměli žádná omezení, jakého ústavního soudce byste si přáli? Jak by ve vaší představě vypadal ústavní soudce - ideál?

Bývalý předseda vlády a ODS Mirek Topolánek se v Právu ve středu 1. února 2012 rozhořčil nad nepravomocným odsouzením bývalého poslance Petra Wolfa. Vyslovil domněnku, že proces je pomstou za jeho rozchod s ČSSD, zejména za odpadlictví při volbě prezidenta republiky.

Článek působí dojmem únikového ventilu pro uklidnění vzrušení. Vyvolal pár až hysterických komentářů ve sněmovně i v tisku.

Tytam jsou časy, kdy při častém vystupování ministra nespravedlnosti Jiřího Pospíšila v Otázkách Václava Moravce společně s jeho „televizní tetou“, bývalou nejvyšší státní zástupkyní Marií Benešovou, mívala nad ním paní exprokurátorka převahu. V Otázkách ze dne 29. ledna 2012 se sice jako obvykle natřásala samolibostí, nicméně výřečností na svého „synovečka“ již nestačila a kromě několika „perel“ z ní mnoho moudra nepadalo.

Poslání opoziční političky plnila na nedostatečnou. Jiřího Pospíšila pouze doplňovala, ač by jej měla ze zásady kárat. Jen jednou se pokusila o odpor tvrzením, že současná neúnosná situace ve vymáhání pohledávek exekutory vznikla proto, že „ dopustilo se hlavně to, že se vytvořil monopol exekutorů…pustili se z řetězu a plíživou formou se dospělo ke stavu, který dnes máme a vyvrcholilo to tím, že vznikly obavy, že se zexekutuje i Karlův most“ a dále uvedla, že „selhaly kontrolní mechanismy“ a viníkem je ministerstvo. Příznačně použila neosobní vazby se zamlčeným „ono“, kterou mluvčí obvykle používá, když chce naznačit, že s malérem nemá nic společného a zavinili jej „oni“. Nedodala, že právní základy pro činnost exekutorů položila vláda sociálních demokratů a v době, kdy byla nejvyšší státní zástupkyní, přístup státních zástupců k trestním oznámením na exekutory a lichváře byl vesměs odmítavý.

Kouskování pohledávek bude nejspíš vedle pojmů „tunel“ a „odklon“ novým termínem veřejné sféry. Kdo se ho dopouští? Někteří mí kolegové advokáti a exekutoři, kteří rozsekají jednotlivé pohledávky na prvočinitele, k dlužné stokoruně přidají soudní poplatek a vše navýší o odměnu za právní zastupování a náklady exekuce. A tak jsou ubozí dlužníci, přicházející o mosty nad hlavou, na straně jedné vyzdvihováni do nebes, jako by bylo v pořádku neplatit; zatímco na druhé straně mediální barikády bojují za své zákonné zájmy advokáti a exekutoři, podporovaní Komorami. Možná je tedy na čase říci: takhle dál ne!

Advokátka Hana Marvanová byla vždy tvrdou bojovnicí za své názory. Protiprávní režim ji za jejich neohroženou obranu odměnil podmíněným trestem odnětí svobody. Pro neochotu dělat kompromisy nakonec odešla z politiky, ačkoli získání poslaneckého mandátu poměrně brzy po vstupu do Unie svobody bylo příslibem dalšího slibného vývoje její kariéry.

Patří k málu advokátů, kteří neváhají sáhnout k medializaci svých názorů na právní stránku kauzy i na chování orgánů činných v trestním řízení. Za zmínku stojí například její vystupování proti zastavení trestního stíhání bývalých manažerů Nomury v kauze „České pivo“ státním zástupcem VSZ Ladislavem Letkem, dnes kárně stíhaným. Nedávno kvůli svému mediálnímu vystupování čelila návrhu místopředsedy Městského soudu v Praze Jaromíra Jirsy na kárnou žalobu v České advokátní komoře. Návrh byl ale neúspěšný, neboť advokátní komora rozhodla, že advokát má právo veřejně polemizovat se soudem. Vzápětí se pustila do útoku na předsedu Městského soudu v Praze Jana Sváčka zpochybněním je způsobilosti stát se soudcem Ústavního soudu ČR. Dostala se tím do rozporu s míněním spolku Šalamoun, který naopak kandidaturu Jana Sváčka podporuje.

Zprávy z posledních dnů kolem tzv. „kauzy Mostecké uhelné společnosti“ a dění na Vrchním státním zastupitelství v Praze rozvíjejí a upevňují v povědomí bezbranné veřejnosti falešný obraz událostí, jenž má odvést pozornost od odpovědnosti ministra nespravedlnosti Jiřího Pospíšila za selhání jeho úřadu v této kauze. Protože „ryba smrdí od hlavy“, jeho osobní odpovědnost je nezpochybnitelná. Jeho pozice ve vládě by v zemi se standardní politickou kulturou byla nadále neudržitelná. Za to, že loňská nabídka na připojení České republiky k švýcarskému trestnímu stíhání prošla kolem něho zcela nepozorovaně, neodpovídají uklízečky na ministerstvu, ale ministr, který vymezuje soustavu vztahů mezi součástmi ministerstva a s vnějším světem. Klíčová úloha ministerstva v mezinárodních právních vztazích se Švýcarskem vyplývá z mezistátní smlouvy o právní pomoci a je nezadatelná. Státní zastupitelství hraje úlohu „subdodavatele“ poznatků, byť velmi důležitého, ale nic víc. ( Více viz

http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2012011701)

V úterý dne 17. ledna 2012 rozhodla vláda, že Česká republika podá ve Švýcarsku občanskoprávní žalobu o vydání části zablokovaných peněz bývalých manažerů Mostecké uhelné společnosti až po výsledku odvolání proti zamítnutí žádosti o umožnění připojení České republiky k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody po vypršení zákonné lhůty. Lhůta je dána zákonem, který asi Švýcarsko kvůli nám nezmění. Vláda pak nebude rozhodovat o připojení k švýcarskému trestnímu stíhání v adhesním řízení, neboť to je trestněprávní úkon, jehož použití jsme definitivně propásli. Včasným připojením bychom posílili pozici švýcarského žalobce a ušetřili spoustu peněz za drahé občanskoprávní řízení, jehož výsledek je nejistý.

Naopak úspěch žalobce může posílit české šance na úspěch v občanskoprávním řízení. Nehrozí-li propadnutí procesních lhůt pro uplatnění nároku na náhradu škody, bylo by moudré s žalobou počkat až po výsledku trestního řízení.

Nicméně sama skutečnost, že v této době vláda rozhoduje o výzvě, která byla našemu ministerstvu nespravedlnosti doručena počátkem léta r.2010, je pro náš stát zahanbující, protože jej usvědčuje ze špatného fungování státní správy. K ostudě by nedošlo, kdyby příslušné orgány plnily své zákonné povinnosti.