„Je nepřípustným porušením čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy, pakliže jednání státu se stává součástí skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestní jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu, jeho dokonání, apod.). Jinými slovy nepřípustný je takový zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání… Zvolený postup orgánů činných v trestním řízení je tak…extra legem a důkazy tímto postupem získané jsou od počátku nezákonnými a v trestním řízení tedy nepoužitelnými.“

Uvedený výrok pochází z ústavního nálezu č.j. III ÚS 579/99 z 22. června 2000. Během času se stal „klasikou“, právním odkazem, k jehož citacím se obhájci stále znova vracejí. Jeho zveřejnění by mělo jednou provždy vzít orgánům činným v trestním řízení chuť na používání provokace jako metody usvědčování, ale pokušení „lovců lebek“ usnadnit si práci bývá přece jen občas silnější než zdravý rozum, slušnost a úcta k právu.

Útok na prezidenta republiky, spáchaný Pavlem Vondroušem v Chrastavě dne 28. září 2012, vyvolal rozsáhlou veřejnou debatu o tom, jaká je atmosféra ve společnosti, o růstu napětí v ní a zvlášť o vztahu veřejnosti k Václavu Klausovi.

Znepokojivé je dříve neznámé vyústění společenské nespokojenosti do aktů násilí a občanské neposlušnosti, jakými bylo čmárání Romana Smetany po volebních plakátech s následující neochotou podrobit se běžné justiční proceduře či zmíněná střelba na Václava Klause airsoftovou pistolí.

Jako odezva na zprávy o zahájení trestního stíhání atentátníka Pavla Vondrouše mě napadl slogan „jsem strážník a kdo je víc“ jako parafráze hesla „jsem horník a kdo je víc“ z doby socialistické slávy hornického povolání. Přivedlo mě k tomu srovnání dvou kauz stejné povahy.

Společenské postavení pana prezidenta má mnoho stránek, z nichž některé jsou hodně nepříjemné. Když vyjde mezi občany, většinou jej vítají vlídné úsměvy a v průzkumech veřejného mínění se v žebříčku důvěryhodnosti politiků stále drží na nejvyšších místech. Ale různí politici, novináři a internetoví diskutéři se k němu občas chovají s jistou dávkou nezdvořilosti. Pár doktorů se dokonce kdysi bavilo o tom, jak jej zbavit svéprávnosti a odklidit na psychiatrickou léčebnu. To vše ale stále odpovídá Masarykově zásadě, že „demokracie je diskuse“, byť drsnosti našich diskusí by se asi prezident Osvoboditel hodně divil.

TEMNÁ MOC ŽALOBCŮ XV.

K nejvýznamnějším dílčím cílům vládní koalice v resortu spravedlnosti oficiálně patří uklidnění státního zastupitelství, od června r. 2007 rozháraného „válkou žalobců“, související s tzv. „kauzou Čunek“, zvýšení jeho výkonnosti a zajištění důsledného zachovávání zákonnosti v jeho činnosti. Zlomem mělo být trapně zdlouhavé odvolání „generální hříšnice“ Renaty Vesecké z funkce nejvyšší státní zástupkyně a její vystřídání Pavlem Zemanem, od něhož se očekávalo, že sehraje zázračnou roli spasitele. Pak měl být přijat nový zákon o státním zastupitelství a soustava měla rázem začít fungovat jako dobře namazaný stroj. Vše se zdálo být rychlé a snadné.

Novou vlnu víry v úspěšné naplnění předvolebních slibů přinesl vítězně vybojovaný zápas o prosazení Lenky Bradáčové do čela úřadu, jenž nesl nelichotivé přízvisko „vrchní státní zametačství“.

Čím více se blíží den přímé volby prezidenta republiky a jak se prodlužuje řada „šedých myší“, známých intrikánů, politických pidižvíků a narcistních histrionů (kromě těch všech také pár slušných lidí bez naděje na zvolení), mezi nimi i několik normalizačních komunistů, těch všech nadaných drzostí ucházet se o právo usednout do křesla, zděděného po výrazných osobnostech Tomáši G. Masarykovi, Edvardu Benešovi, Václavu Havlovi a Václavu Klausovi, tím více si uvědomuji, jakým přínosem pro národ by mohl být silný mandát prezidenta, zvoleného v přímé volbě, kdyby se dostal do dobrých rukou. Přímá volba posouvá prezidenta od krajní polohy „pokládače věnců“ do jejího opaku, osobnosti schopné působit na veřejné dění mimořádně silným vlivem. Váha jeho neformální autority mu dává možnost přiblížit se částí své činnosti úloze tribuna lidu (ve smyslu římského práva).

„Habemus presidentem“ prohlásila v mimořádném televizním vystoupení předsedkyně vlády Karolína Peake a představila národu jako staronového prezidenta republiky Václava Klause, jenž v druhém kole přímé volby zvítězil o pouhý jeden hlas nad svým tajemníkem Ladislavem Jaklem. Jeho vítězství bylo poněkud překvapivé, protože v prvním kolem se jeho rival umístil těsně před ním. Za nimi pak s nepatrným odstupem následoval Vladimír Franz, zatímco ostatní kandidáti za vedoucí trojicí daleko zaostali. Někteří, jako Jan Fischer a generál Randák jen paběrkovali s několika desítkami hlasů. Dá se předpokládat, že Václavu Klausovi nakonec pomohli k vítězství kultivovaní voliči velmi vzdělaného Vladimíra Franze.

O Romanu Smetanovi jsem psal již dříve (zde, zde a zde). Vracím se k němu, protože mi je ho upřímně líto. Provedl nesmyslnou klukovinu, dostal se do soukolí justiční mašinérie a místo, aby se proti ní bránil obvyklými postupy, nadřadil své mínění nad názor soudu a vystrčil na soudní systém holý zadek. Dostal do něj tvrdý kopanec.

Mediální hysterie kolem snahy Rathových advokátů dostat klienta za každou cenu na svobodu a úplně opačného chování soudce Petra Wažíka a státního zástupce Petra Jiráta neodpovídá skutkovému stavu případu ve všech jeho souvislostech.

Prožitek 21. srpna 1968 a toho, co následovalo, je nezapomenutelný. Spolu s matnými vzpomínkami na německou okupaci poznamenává na celý zbytek života.

V policejní hantýrce se pro označení dlouhodobě nevyřešených případů používá pojem „pomník“. Znám ale trestní věci, jež byly vyřešeny způsobem, který budí dojem, že šlo jen o to, aby policie (a po ní žalobci a posléze i soud) měla „čárku“. Někdo v nich sice byl odsouzen na základě konstrukce obžaloby, postavené pouze na nepřímých důkazech, ale je důvodné podezření, že skutečný pachatel běhá dále po svobodě. Za nejzávažnější považuji případy, u nichž se lze domnívat, že pachatelé byli nejméně dva, a odsouzení jednoho zajišťuje beztrestnost druhému, protože po dosažení kýžené „čárky“ zájem o věc vyprchá. Jde-li o vraždy, vzniká málo potěšitelné podezření, že vrazi se stále těší svobodě někde mezi námi.

Nejde o klasické „pomníky“, protože kauzy byly formálně uzavřeny rozsudkem, ať již právem či neprávem. Takové případy označuji jako „pomníčky“. O jednom takovém jsem psal již v 1. čísle roč. 2011 měsíčníku Policista pod názvem „Vrah, který se cíleně usvědčoval“ (zde). Nebyl první toho druhu, který mi přišel pod ruku a stále přibývají další.

V dalším uvedu dva příběhy, které se odehrály v různou dobu na různých místech, ale spojuje je osoba policejního komisaře, který již opustil službu.

Kolega grafoman Bohumil Doležal (kdysi mě současně s Radko Kubíčkem, leč nezávisle na něm, označil za drzého grafomana, na což oba měli svaté právo) občas píše o věcech, o nichž má jen povrchní znalosti. Protože má pověst autority, ohlupovací účinek jeho článků je značný.

Předvedl to např. v Reflexu z 31.července 2012 článkem „JUDr. Bradáčová a potřeba svatých obrázků“, převzatém s jeho svolením Neviditelným psem dne 2. srpna 2012 (zde: http://neviditelnypes.lidovky.cz/udalosti-judr-bradacova-a-potreba-svatych-obrazku-fsd-/p_politika.asp?c=A120801_181520_p_politika_wag), v němž se mimo jiné pustil do ministra Pavla Blažka kvůli jeho postupu při rozhodování o jmenování Lenky Bradáčové vrchní státní zástupkyní v Praze.

Tisková konference ministra Pavla Blažka dne 30. července 2012 učinila konec dohadům o tom, zda po všech předcházejících tahanicích jmenuje Lenku Bradáčovou vrchní státní zástupkyní. Potvrdil se dojem, že pan ministr si při hledání východiska z nepřehledné situace, vyvolané zpolitizováním a medializací věci vede inteligentně a nepouští se do krajních řešení (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2012072601). Možná také pochopil, že svoboda je poznaná nutnost (sic!).Ostatně i všechna prohlášení jeho, Lenky Bradáčové a Pavla Zemana dosvědčují, že všichni tři dosáhli vysokého stupně vzájemného porozumění a mají dobrou vůli řešit názorové rozdíly věcnou debatou a dohodou.

Týdeník, který dbá o pověst seriózního titulu, by neměl svým korektorům a autorům trpět primitivní chyby, i když jde pouze o článek, plnící „ušlechtilý“ cíl účelového klacku na státní zástupkyni Lenku Bradáčovou, bůhvíproč vadící chlebodárcům listu.

Mám na mysli článek Dušana Šrámka „Vidnava: Pospíšilův a Bradáčové kostlivec ve skříni“ ve znění, převzatém se souhlasem autora serverem Virtually dne 23.7.2012 (http://virtually.cz/journal/?q=vidnava-pospisiluv-bradacove-kostlivec-ve-skrini). Přiměl mě k návratu k námětu, který rozhodně není nový (http://www.novinky.cz/domaci/263006-ministra-pospisila-proveruje-policie.html,http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2012071901)

Zpráva, že ministr Pavel Blažek na čtvrteční schůzce s Pavlem Zemanem a dalšími představiteli státního zastupitelství setrval v odporu k jmenování Lenky Bradáčové na uvolněné místo vrchního státního zástupce v Praze a přišel s nápadem na vypsání výběrového řízení za účelem odpolitizování jednání, vyvolala smršť nesouhlasných projevů ze všech možných stran. Vzácně se mezi sebou shodli veřejní činitelé, kteří se v běžném životě nemohou vystát. Karel Schwarzenberg mu se svým kousavým humorem dokonce nabídl, že mu koupí zákoník. Nejlépe se k němu zachoval Pavel Zeman, jemuž ministr dělá potíže: aspoň se tváří, a možná si skutečně myslí, že jednání bylo nekonfliktní, ministr jmenování Lenky Bradáčové jednoznačně neodmítl, rozhovory budou pokračovat. Sama Lenka Bradáčová se vyjádřila, že jde o jednání mezi ministrem a nejvyšším státním zástupcem, které nebude komentovat.

Zdeněk Jemelík, Ministr sabotér

Vyšlo 20.7.2012 na webu Šalamouna a Politikonu

Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript

Konání Petra Nečase od počátku jeho působení v čele vlády svědčí o chronickém nedocenění důležitosti zdravého právního prostředí státu a v té souvislosti obecné podhodnocení významu resortu spravedlnosti. Projevil to již obsazením křesla ministra spravedlnosti Jiřím Pospíšilem, jehož osobnostní klady znehodnocovaly různé nežádoucí vlastnosti a zejména úloha capo di tutti capi v tzv. „kauze Čunek“. Dalším projevem bylo spiklenecké odstranění Jiřího Pospíšila s odvoláním na výhrady k jeho činnosti, jejichž závažnost až dosud tvrdošíjně popíral.

Bezkoncepčnost přístupu k resortu dokázal tím, že ve chvíli pádu Jiřího Pospíšila neměl připraveného náhradníka, obeznámeného s problematikou odvětví. Pavel Blažek jím rozhodně není. Působí sice dojmem inteligentního člověka, ale jeho neználkovstí v kombinaci s výrazným sebevědomím, hraničícím až s velikášstvím, tvoří smrtící koktejl.

Když se Petr Lessy hlásil do výběrového řízení na místo policejního prezidenta, jistě netušil, že se jednou dostane do postavení osamělého obránce nezávislosti policejního sboru proti přesile koaličních politiků, či že jej předseda vlády nařkne z politického aktivismu. Ohlédneme-li se po okolnostech jeho příchodu do čela policie, zjistíme, že tento vývoj zase tak překvapivý není.

Boje o postavení v politické sféře nebo ve státní správě nebo o prosazení záměrů, jež se dotýkají životních jistot vládnoucích uskupení, běžně doprovází podpůrná mediální palba. Její věcný obsah bývá chudý, argumentace převážně nekorektní. Hledat za takových okolností v médiích nestranné, vyvážené, pokud možno pravdivé informace o různých uchazečích o funkce nebo o projektech mohou jen snílci.

Chtěl bych znát důvody, proč se do vytváření mediální mlhy kolem vzestupů i pádů politiků nebo vysokých státních úředníků a do tažení proti připravovaným právním normám někdy pouštějí i novináři, kteří si inteligencí a kvalitou tvorby vysloužili úctu čtenářů, nebo jinak: jaká je cena, za kterou jsou ochotni dát všanc svou dobrou pověst.

Nový ministr spravedlnosti Pavel Blažek se v Otázkách Václava Moravce dne 8. července 2012 představil jako inteligentní, zjevně přemýšlivý člověk s vysokou kulturou vyjadřování, ale také s viditelnou citlivostí na své „já“. Lze očekávat, že za sebou zanechá v resortu spravedlnosti výraznou stopu, bude-li mu umožněno vládnout nejméně stejně dlouho jako Jiřímu Pospíšilovi.

Mám nicméně pochybnost o správnosti jeho rozhodnutí nechat se vlákat do tohoto pořadu, když měl za sebou teprve jeden a půl pracovního dne ve výkonu funkce, k jejímuž převzetí se dříve cíleně nepřipravoval. Vystavil se tím riziku, že v jeho výrocích se při bližším zkoumání najde větší počet slabých míst, přiměřených nedostatečné přípravě na vystoupení. Ostatně internetový server Parlamentní listy pohotově ohodnotil jeho výkon redakčním článkem (http://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/Blazek-vydesil-odborniky-On-snad-spadl-z-Mesice-doprostred-nezname-krajiny-238663) , v němž tvrdí, že pan ministr doslova vyděsil politology.

V předvolebním období v r.2010 ve stínu „kauzy Čunek“ a s ní související „válkou žalobců“ a s vědomím neúnosnosti dalšího bujení korupce a klientelismu se všechny politické strany vymezovaly proti politizaci činnosti orgánů činných v trestním řízení, horovaly pro jejich nezávislost a vyhlašovaly svatou válku korupci a klientelismu. Domnívám se, že mnozí hlasatelé nutnosti emancipace orgánů činných v trestním řízení netušili, že se chystají vypustit džina z láhve.