V úterý 7. února 2012 pověřený vrchní státní zástupce v Praze Stanislav Mečl podnikl rozhodný krok k tomu, aby se zbavil svého 1. náměstka Libora Grygárka: navrhl ministrovi Jiřímu Pospíšilovi, aby jej odvolal z funkce.

Je to krok nikterak překvapivý mimo jiné již proto, že Libora Grygárka vytáhl do funkce 1. náměstka odvolaný bývalý vrchní státní zástupce Vlastimil Rampula. Další předzvěstí jeho konce byla kárná žaloba, podaná Jiřím Pospíšilem kvůli selhání Vrchního státního zastupitelství v Praze v kauze Mostecké uhelné společnosti. Stanislav Mečl s ním nechtěl pracovat, proto mu odebral všechny dosavadní pravomoci. Vznikl nepřirozený stav, kdy Liboru Grygárkovi sice formálně zůstalo funkční zařazení, ale jeho úkoly a pravomoc z toho plynoucí vykonává někdo jiný. Jeho odvoláním a jmenováním nového 1. náměstka by byly znova nastoleny standardní poměry.

V březnu skončí mandát ústavní soudkyně Elišky Wagnerové. Ústavní soud ČR tak opustí jedna z nejvýznamnějších postav naší polistopadové justice. Je na místě, aby na uvolněné křeslo usedla opět vysoce hodnotná osobnost.

Shrneme-li nároky na osobnostní a profesní profil soudce Ústavního soudu ČR, porůznu zaznamenané v médiích, a konkrétní výhrady, které při minulých kolech schvalování prezidentových kandidátů zazněly jak ze senátorských lavic, tak od veřejnosti, zjistíme, že absolutně vhodný kandidát nejspíš neexistuje. Pokud by měl vyhovět všem nárokům, na něj kladeným, musel by mít mravní profil Jana Husa, hlubokou moudrost krále Šalamouna, encyklopedické znalosti práva nejen českého, ale také většiny evropských zemí, ovládat nejméně pět jazyků a také jeho znalosti uživatele výpočetní a komunikační techniky by měly být aspoň na úrovni maturanta střední školy výpočetní techniky. Navíc by měl posledních šedesát let prožít o samotě na poušti o koříncích a vodě, aby se nemohl ušpinit stykem s politickými stranami pomnichovskými, předlistopadovými ani současnými a aby nemohl být vystaven korupčním svodům, natož jim podlehnout.

V posledních dnech došlo k zvláštní shodě náhod: téměř současně oslovili veřejnost oba zakladatelé občanského sdružení Šalamoun, spisovatelka Lenka Procházková, která již více než deset let ve spolku nepůsobí, a John Bok, jeho dlouholetý předseda. Oba jsou signatáři Charty 77, oba patřili k výrazným osobnostem disentu z kruhu přátel, soustředěného kolem Václava Havla.

V obecném povědomí se uhnízdil dojem, že novelizace zákonů má účinnost od jejího nabytí směrem do budoucnosti, naopak posuzování minulých právních vztahů podle ní je nepřípustné. Mimo to se udržuje víra, že nová právní úprava a ani nový právní úkon nemají zhoršovat postavení odsouzených. Pokud se po právní moci rozsudku změnil zákon, každé další rozhodování ve věci se vede buď podle původní, nebo podle nové právní úpravy, podle toho, která je pro odsouzeného výhodnější.

Učení právníci v talárech soudcovských i státnězástupcovských, s bílými límečky ministerských úředníků i v uniformách Vězeňské služby ČR vykládají ale pravidla složitěji, pro nás laiky často nesrozumitelně, a v praxi se ukazuje, že tato v našem laickém pojetí někdy neplatí, nebo jsou naopak až přehnaně přísná. A – jak jinak – jejich výklad častěji vyznívá v neprospěch než ku prospěchu odsouzených.

K nectnostem moderního právního řízení patří téměř úplná nesrozumitelnost práva pro laiky a jeho stále obtížnější srozumitelnost dokonce i pro příslušníky právnických profesí. Způsobuje ji nejen stále pokračující bobtnání souboru právních předpisů, ale i desítky novelizací během životnosti právních předpisů, u nás mnohonásobně častější než např. v sousedním Rakousku nebo Německu.

Tak např. ještě před pár lety trestní zákon obsahoval jeden jediný paragraf pro trestný čin podvodu se čtyřmi odstavci a s jeho použitím se soudily podvody všeho druhu. Od něho se postupně odvinuly speciální paragrafy pro jednotlivé typy podvodů, takže v současně platném trestním zákoníku jsou pro ně čtyři paragrafy s dvaceti sedmi odstavci.

K nectnostem moderního právního řízení patří téměř úplná nesrozumitelnost práva pro laiky a jeho stále obtížnější srozumitelnost dokonce i pro příslušníky právnických profesí. Způsobuje ji nejen stále pokračující bobtnání souboru právních předpisů, ale i desítky novelizací během životnosti právních předpisů, u nás mnohonásobně častější než např. v sousedním Rakousku nebo Německu.

Tak např. ještě před pár lety trestní zákon obsahoval jeden jediný paragraf pro trestný čin podvodu se čtyřmi odstavci a s jeho použitím se soudily podvody všeho druhu. Od něho se postupně odvinuly speciální paragrafy pro jednotlivé typy podvodů, takže v současně platném trestním zákoníku jsou pro ně čtyři paragrafy s dvaceti sedmi odstavci.

Je neuvěřitelné, jak se téměř z hodiny na hodinu může změnit společenské ovzduší a jeho mediální odraz. Od druhého dne nového roku se zdá, jako by vánoční pohoda a truchlení po Václavu Havlovi nikdy nebyly, a lidé, kteří ještě včera plýtvali energií a časem na rozesílání přání všeho nejlepšího na všechny strany, se stejnou vervou začínají kroutit krky svých bližních, někdy dokonce přímo adresátů přáníček. Média nám ukazují obraz světa, v němž není místo pro laskavost a trochu radosti, je jen bláznivý hon za penězi a boj všech proti všem o moc, ba o přežití.

Dílčím bojištěm je také česká policie, v které na začátku roku vypukly dvě z mnoha epizod „válek policajtů“: Generální inspekce bezpečnostních sborů se pustila do vyšetřování příslušníků protikorupční policie včetně jejího ředitele Tomáše Martince kvůli jejich postupu při vyšetřování kauzy údajně předražených jízdenek pražské MHD, a kázeňským řízením s policejním prezidentem Petrem Lessym doznívají účinky trestního oznámení, které na něj podali krajský ředitel PČR ve Zlíně Bedřich Koutný a jeho náměstek Jaroslav Vaněk.

Přelom roku je přirozenou příležitostí k ohlédnutí zpět. V zrcadle posledních dvou „sloupků“ z prosince r. 2010 (http://www.politikon.cz/index.php/sloupek-politikonu/9/4508-martin-stin-poueni-ze-zkouky-soudrnosti; http://www.politikon.cz/index.php/sloupek-politikonu/9/4509-martin-stin-ticho-neni-pohoda ) se mi naše současnost jeví tak, že tendence společenského vývoje, jež se v nich odrážely, zůstaly zachovány až do dneška a spíše se prohloubily příznaky propadání do hloubky všeobecné krize politické, hospodářské a duchovní. Pokud nějaký internetový vtipálek v těchto dnech přejmenoval naši zemi na Nečasov, nelze ho vinit z přehánění, neboť nečas zavládl v mnoha oblastech našeho života. Říká-li ruský prezident Medvěděv, že ruský politický systém se vyčerpal, o našem bych řekl, že mele z posledního.

Je noc. Ticho. Nikdo nevyrušuje. Sedíme s Johnem Bokem, předsedou spolku Šalamoun, „každý na svém konci drátu“ a povídáme si přes skype. Dnes o kom jiném než o Václavu Havlovi, jehož smrt se dotkla nějakým způsobem snad každého. V médiích se k němu vyjadřují školní děti i pamětníci a úplně všichni vědí, jaký byl: pro některé skvělý, pro jiné špatný, lhostejných je málo. Přisvojují si jej i tací, kteří se k němu v době jeho disidentství raději nepřibližovali. John Bok mu byl hodně blízko v disentu, kdy to bylo nebezpečné, a v době listopadového kvasu roku 1989, přesto o jeho vzpomínky v tom mediálním mumraji není zájem.

… bycha honit, i když přísloví v původní podobě naznačuje opak. Někteří šikulové, vystupující na naší mediální scéně, si to dobře uvědomují. V uplynulém týdnu mě zaujali hlavně tři: ministr nespravedlnosti Jiří Pospíšil, bývalý vrchní státní zástupce v Praze Vlastimil Rampula, oba podporovaní bulvární klakou a Aleš Hušák, bývalý generální ředitel zkrachovalé loterijní společnosti Sazka, krčící se ve stínu mediálního nezájmu.

Pokud si před krajskými volbami Martha Issová a Jirka Mádl nebo nějací jiní trapní frajeři opět vzpomenou, že by mohli nabádat mladé lidi, aby přemluvili dědka a bábu k hlasování ve prospěch pravice, možná se dovědí, že to nejde: stařečci je přestali jezdit na návštěvu, protože díky vládním úsporným opatřením úplně zchudli a na plné vlakové jízdné prostě nemají. A stejně by z vděčnosti za snížení své životní úrovně volili komunisty, protože dík životním zkušenostem se jalovými řečmi opít nedají.

Ministr financí tentokrát skutečně trefil do černého. Zrušením slev na jízdné Českých drah vzal důchodcům malou výhodu, která jim usnadňovala přežívat trvalý nedostatek peněz. Vlakem jezdí hlavně k lékaři a na návštěvy k rodině. Budou-li muset k lékaři, nezbude jim, než jet za plné jízdné, ale na cesty za dětmi a za vnoučaty jim nebude zbývat tak často jako dosud. Přijdou o jedno z mála potěšení, jež jim zpříjemňovalo stáří.

Zpráva, že protikorupční policie zahájila úkony trestního řízení ve věci možné korupce při udělení milosti prezidenta republiky bývalé policistce Radce Kadlecové, nepřekvapuje. Vznikne-li takové podezření a dostane se do rukou policie, nic jiného následovat nemůže. Lze jen litovat, že došlo k předčasnému zveřejnění. Nejde ani tolik o to, že se novinářské hyeny dotkly pana prezidenta, který se dle mého soudu neměl rozčilovat, ale měl zůstat klidně nad věcí. Daleko více vadí, že se hned na začátku ztížila práce policie. Pokud totiž skutečně k nějakému pokusu o korupci došlo, pachatelé díky médiím již od poloviny října vědí, že je třeba zamést stopy a jistě nezahálejí.

Po prohrané bitvě je každý frajtr generálem. Kritický komentář k rozpadu pražské velké koalice ze strany autora, stojícího mimo stranickou politiku, může proto být považován za nepřístojnost. Většina národa, vytlačená oligarchií partajních vůdců z účasti na rozhodování o osudu země, města a nakonec i jednotlivců, má ale právo a povinnost o patologických jevech současné politiky přemýšlet, vyjadřovat se k nim, sjednocovat se a hledat cestu, jak učinit přítrž vládnutí parazitních mocenských uskupení, které nás vedou k zhoršování životní úrovně, rozvírání nůžek mezi chudými a bohatými, k snížení mezinárodního prestiže a ve výsledku možná až k státnímu bankrotu.

Za hlukem mediálního humbuku někdy zanikají podrobnosti, jež by neměly uniknout pozornosti veřejnosti. Děje se tak i ve věci promeškání příležitosti České republiky k přistoupení k švýcarskému trestnímu stíhání manažerů Mostecké uhelné společnosti. Nezdůrazňuje se zjevná skutečnost, že zcela selhala koordinace ústředních orgánů, do jejichž rozdělené kompetence záležitost spadá. Případ je svou povahou ojedinělý, proto asi nejsou nastavena pravidla součinnosti v podobných situacích a cestou k překonání tohoto stavu by byla pouze osobní iniciativa někoho z odpovědných představitelů státní moci, kdo by včas zareagoval na rozhořívající se požár. Na řadě byli ministr spravedlnosti, ministr financí a vrchní státní zástupce v Praze. Každý z nich měl v rozhodné době jiné starosti a dnes omlouvá svůj nezájem nečinností těch dalších. Výsledek známe.

Karolína Peake rozhořčila ministra nespravedlnosti Jiřího Pospíšila, když zpochybnila zákonnost dočasnosti pověření Stanislava Mečla vedením Vrchního státního zastupitelství v Praze. Její všetečnost připomíná Andersenovu povídku o císařových nových šatech. Pouze všetečka, neobroušená dlouhým životem v prostředí politických pseudoelit, nasáklém uhlazeným pokrytectvím, zbabělostí a bezzásadovostí, jimž se jako celku říká „politická korektnost“, se pozastavila nad patologickým jevem, kolem kterého všichni chodíme nevšímavě nejméně šedesát let: nadvlády zvykového práva nad právem psaným v některých dílčích oblastech působnosti resortu.

Jiřímu Pospíšilovi doslova vyrazila dech, neboť nemohl proti ní jako proti pouhé političce (má smůlu, nemá doktorský titul z plzeňské fakulty jako pan ministr, je pouhá magistra práv z Karlovy university) uplatnit zdrcující převahu erudovaného právníka (kterým nepochybně je), mávajícímu nezpochybnitelnými právními argumenty. Zákon skutečně takové řešení nezná, proto ani právní odůvodnění se nenašlo. To je trapná situace, do které by se ministr nespravedlnosti, zakládající si na své profesionalitě, neměl nikdy dostat. A ministr se nemůže odvolat na zásadu, že je povoleno vše, co zákon výslovně nezakazuje: ta platí pro občany, zatímco stát smí činit jen to, k čemu jej zmocňuje zákon.

Ústavní práva na ochranu zdraví a života, soukromí a na pokojné užívání majetku patří k obecně uznávaným  základům právních jistot občanů demokratického právního státu. Ale-jak praví klasik- šedá je teorie a zelený strom života: proto způsob nakládání s nimi v pološeru českého trestního řízení se někdy spíše blíží jejich hodnocení jako „buržoasního předsudku“, jak tomu bývalo v dobách novodobého temna. Někdy mi připadá, že v tomto ohledu je myšlení významné části soudců a žalobců poplatné duchu předlistopadového práva. Nevztahuje se to výlučně na tu více než třetinu příslušníků obou zmíněných komunit, kteří uvědoměle sloužili normalizačnímu režimu: jako vzory a často i nadřízení svých mladších kolegů šíří svůj způsob vidění světa jako kapénkovou nákazu.

Na tento způsob nakládání s ústavními právy v praxi českého trestního řízení si posvítila Česká televize v dalším dílu pořadu „Pološero“, tentokrát natočeném podle scénáře Sylvy Legnerové, vysílaném v premiéře v úterý 1. listopadu na ČT 1 pod přiléhavým názvem Můj dům - můj hrad (http://www.ceskatelevize.cz/porady/10318730018-polosero/211562222000008-polosero-muj-dum-muj-hrad).

Ne, nehodlám psát o uplácení soudců, jež mi ostatně připomíná lochnesskou příšeru a jeho reálnost si nedovedu spojit s většinou soudců, jež jsem poznal osobně. Mám na mysli cenu, kterou platí dopadem vedlejších účinků uloženého trestu nejen odsouzený, ale i jeho rodina a další blízcí.

Při psaní tohoto článku se mi honí v hlavě směs zneklidňujících otázek a pochybností, vyvolaných různými dojmy z posledních dnů. Vybavuji si zprávy o zmařených přípravách na vzpouru vězňů, pro kterou vytvořila podmínky kritická přeplněnost věznic a přepracovanost příslušníků Vězeňské skužby ČR, jejichž počty zvláště v některých profesích jsou pro zvládnutí přívalu vězňů nedostatečné. Přemýšlím v této souvislosti, proč máme ve věznicích více než dvojnásobek vězňů, jež bychom přiměřeně k počtu obyvatel měli mít ve srovnání se zeměmi našeho kulturního okruhu. Proč je za mřížemi „jen“ 72 tisíc občanů Spolkové republiky Německo, když naši soudci by jich tam při stejném počtu obyvatel poslali o 100 tisíc více ? Jsme skutečně národem kriminálníků, nebo máme špatnou trestní politiku a orgány činné v trestním řízení zamořené neodpovědnými bezcitnými lidmi, z nichž někteří si nepřátelským postojem k obviněným hojí různé komplexy?

Parazitování na únicích zpráv z trestního řízení patří k chronickým neřestem našich médií. Pachtění za lacinými senzacemi a jejich prostřednictvím za zajištěním sledovanosti a odbytu různých periodik je podstatnou částí práce některých novinářů či celých redakcí. Bezohlednost při zveřejňování zpráv z neuzavřených případů je šokující: novinářská šmíra se nestydí kvůli svému krátkodobému prospěchu skandalizovat nevinné lidi či ztěžovat až mařit vyšetřování.

Zveřejňování skandalizujících zpráv, založených na únicích z trestních spisů, nebývá náhodné. Vždy směřuje proti veřejným činitelům, které zřejmě potřebuje skrytý zadavatel úkolu „zaříznout“, ať již v rámci boje o moc, v zájmu obrany proti možnému odhalení svých poklesků nebo kvůli pojistění hmotného prospěchu. Velká poptávka je tak po jakýchkoli náznacích zájmu PČR např. o Alexandra Vondru, Pavla Drobila, Víta Bártu či Miroslava Kalouska. Pro srovnání: „krach století“ loterijní společnosti Sazka a prověřování údajně hned několika k němu se vztahujících trestních oznámení na Aleše Hušáka je pro bulvár zcela nezajímavý, neboť podezřelý se neplete do půtek o politickou moc.

Pro druhý mandát ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila je mimo jiné příznačná váhavost při odvolávání vedoucích státních zástupců. Odvolání nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké bylo součástí předvolebních slibů ODS a Jiřího Pospíšila zvlášť, ale když došlo na lámání chleba, nastaly nedůstojné rozpaky, váhání, odkládání z týdne na týden a zdůrazňování ministrovy loajality k předsedovi vlády. Jeho nerozhodnost lze vysvětlit choulostivostí jeho postavení ve vztahu k nejvyšší státní zástupkyni. Oficiálně nevysloveným, ale obecně chápaným důvodem jejího odvolání byl protiprávní zásah státních zástupců k záchraně bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka před soudním projednáním jeho trestní věci. Jenže k tomu došlo za působení Jiřího Pospíšila v čele resortu a pod jeho záštitou, takže jeho úloha odpovídá postavení capo di tutti capi a spolupachatelství s Renatou Veseckou. Kdyby se odvolávaná nejvyšší státní zástupkyně postavila na odpor stejně tvrdě, jako dříve odvolaní vedoucí státní zástupci, Pospíšilovo setrvání v křesle ministra by se okamžitě stalo neudržitelným.

Podobná situace nastala v letošním roce s odvoláním pražského vrchního státního zástupce Vlastimila Rampuly na návrh nového nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana.

V mém slovníku (a jistě nejen v mém) nemá slovo „policajt“ hanlivý význam. Označuje člověka, který propadl povolání policisty tělem i duší se stejnou oddaností, s jakou by se upsal ďáblu. „Policista“ je označení povolání, „policajt“ osudového poslání. Jednoho takového odsoudil 4.října 2011 senát předsedy Richarda Skýby Okresního soudu v Liberci na 4 roky do vězení a k zákazu činnosti u policie na dobu deseti let (ve skutečnosti vzhledem k věku navždy). Dvěma spoluobžalovaným udělil podmíněné tresty v trvání 10 a 8 měsíců a dvouleté zákazy činnosti. Rozsudek není pravomocný, neb žalobce se odvolal v neprospěch obžalovaných a ve svůj prospěch odsouzení.

Některými souvislostmi mi událost připomíná odsouzení bývalého policejního specialisty na finanční kriminalitu Jana Mareše, který vyšetřoval velké kauzy jako krach Agrobanky a Skloexportu, a chodil tak dlouho po světě a u piva vyprávěl, že Josef Tošovský a Ota Kaftan jsou zločinci, až za vlády zmíněného Josefa Tošovského na něj Inspekce ministra vnitra nasadila provokatéra z řad jím vyšetřovaných pachatelů a zatkla jej dříve, než stačil otevřít obálku s údajným úplatkem, kterou mu její zločinný pomocník podstrčil. Mám totiž dojem, že také čas k odchodu Miroslava Dvořáka se naplnil, aniž bych si troufl posuzovat, zda to bylo právem či neprávem. V obou případech se vnucuje otázka, zda to nešlo zařídit kulturněji.