David Rath není v naší polistopadové historii první podezřelý, zadržený policií s velkou částkou peněz, považovanou za úplatek. Průběh jeho zadržení připomíná platnost přísloví „drzé čelo lepší než poplužní dvůr“: liší se od dřívějších případů pohotovostí, s kterou se snažil „zneškodnit“ skutečnost nálezu bankovek. Neznám mezi jeho předchůdci nikoho, kdo by se mu v tomto ohledu vyrovnal. Nejen, že bez váhání v nepříjemném okamžiku zadržení projevil překvapení a našel vysvětlení pro nález peněz, ale to dokonce nebylo na první pohled nepravděpodobné : sedm milionů Kč v pětitisícových bankovkách váží přibližně 1,5 kg, což by mohlo přibližně odpovídat hmotnosti lahve vína s obalem.

Vyvrátit pravdivost jeho vysvětlení, že nevěděl, co si z návštěvy odnáší, bude o to snazší, o co důkladněji má policie obvinění „obuté“ podpůrnými důkazy. Ani vyjádření toho, kdo vložil bankovky do krabice, nemusí být samo o sobě dostačující: bude nutné vyloučit podezření, že se jednalo o nastrojenou past. Podle vysvětlení náměstkyně ústeckého krajského státního zástupce Lenky Bradáčové policie na případu pracovala dlouhou dobu, shromažďování důkazů věnovala velkou péči, zadržených je více a v Rathově vile se našlo dalších 30 milionů Kč v hotovosti. Je proto pravděpodobné, že se jeho bajka rozplyne jako kouř.

V opačném případě by nastaly těžkosti. Neúplné dokazování by nakonec sice stejně mohlo vést k odsouzení Davida Ratha, ale za případem by se pak celé roky táhlo podezření, že řízení nebylo vedeno korektně a rozsudek je nespravedlivý.

Opět by to nebyl první případ s pachutí podezření na justiční přehmat. Tak bývalý ředitel Centra kuponové privatizace Jaroslav L., přistižený s kufříkem s údajným úplatkem ve výši osmi milionů Kč, odsouzený v r. 1996 k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, nikdy nepřipustil svou vinu. Po podmíněném propuštění po odpykání části trestu se opakovaně pokusil o obnovu procesu, ale nikdy neuspěl. Vrchní státní zastupitelství v Praze provedlo dvakrát přezkum jeho spisu k podnětu ke stížnosti pro porušení zákona a doporučilo ministrovi spravedlnosti, aby zasáhl v Líznerův prospěch. Ministr ale stížnost pro porušení zákona nepodal (není to jeho povinnost, pouze právo a neprolomitelnost soudního rozhodnutí je v Absurdistánu důležitější než spravedlnost). Až v r. 2011 korunní svědek, opakovaně trestaný, který ho kdysi obvinil, že po něm žádal úplatek, při výpovědi před soudem vyjevil, že se odsouzený stal obětí policejní provokace ( zde: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/160065-sotona-dostal-za-podvody-a-loupeze-sest-let-vezeni/, také http://www.youtube.com/watch?v=Sv_OXbDZC-U).

Na policistu Jana M., specialistu na finanční kriminalitu z Policejního prezidia ČR, který vyšetřoval velké kauzy jako krach Agrobanky a Skloexportu, nasadila v r.1998 Inspekce ministra vnitra jako provokatéra jednoho z jím vyšetřovaných podezřelých z kauzy „Skloexport“. Ten mu podstrčil obálku neznámého obsahu a inspektoři jej zatkli, když si šel do vedlejší místnosti pro svědka a dříve, než se do ní stačil podívat. Vlastně se nikdy nepřesvědčil, co obsahovala. Peníze neviděl ani provokatér.

Jan M. pak byl odsouzen za přijetí úplatku, ale Ústavní soud ČR nálezem ze dne 22.6.2000 č.j. III ÚS 597/99 kvalifikoval zásah IMV jako protiústavní a nezákonný a rozsudek zrušil. Ústavní nález je historický: Ústavní soud ČR jím stanovil, že k usvědčování podezřelých se nesmí používat provokace. Bez ohledu na výrok Ústavního soudu ČR žalobkyně – předlistopadová prokurátorka a členka bývalé KSČ - znova podala původní obžalobu a policista byl opět odsouzen, tentokrát za to, že při schůzkách, předcházejících provokaci, navodil situaci a vyvolal v provokatérovi dojem, že by mohl přijmout úplatek. V původním řízení byly tytéž schůzky vyhodnoceny jako nezávadné.

Jan M. byl kvůli odsouzení po 30 letech služby propuštěn od policie s vynikajícím pracovním hodnocením. Do vězení nemusel, neboť ho omilostnil prezident Václav Havel. Podezřelí v kauze „Skloexport“ byli později zproštěni obvinění s výjimkou Reginy Rázlové, jejíž případ nakonec zůstal neuzavřen z důvodu jejího špatného zdravotního stavu. Provokatér byl později odsouzen k vysokému trestu odnětí svobody za hospodářskou trestnou činnost.

Řízení vedené tak podivným způsobem, s použitím provokatéra, s úplatkem, k jehož vědomému přijetí nedošlo, a za zjevného pohrdání Ústavním soudem ČR, za sebou zanechalo pachuť účelového zneužití orgánů činných v trestním řízení k likvidaci příliš všetečného policisty. Jan M. stále trvá na své nevině, a není v tomto názoru vůbec osamělý.

Jan M. je v současnosti opět stíhán, a to pro podezření z uplácení. Policie opět použila jako nástroje usvědčení provokaci. Tentokrát jí posloužila šestkrát trestaná podvodnice, která je ve zkušební lhůtě z posledního odsouzení a již dva roky je vyšetřovaná kvůli dalšímu průhlednému podvodu, aniž by jí po tak dlouhé době bylo sděleno obvinění (inu, součinnost zasluhuje odměnu). Postup policie ovšem není nezákonný a na dobré mravy se nehledí.

Nepřesvědčivý je poměrně čerstvý rozsudek odvolacího senátu ve věci bývalého kriminalisty Alexandra L., pod nímž je podepsaná soudkyně, spoluodpovědná za poslední uvěznění Václava Havla. Pochybnosti vzbuzuje okolnost, že obviněný policista byl nalézacím soudem třikrát zproštěn, a teprve po změně soudce padl podmíněný trest. Přes zdánlivě mírný trest byl odsouzený ze všech zmíněných případů postižen nejhůř: sebevraždou přítelkyně, která neunesla jeho odsouzení.

Celé řízení bylo „přetahováním“ mezi nalézacím a odvolacím soudem, které se lišily v přístupu k pochybnostem v dokazování. Zatímco soudce nalézacího soudu se důsledně držel zásady „in dubio pro reo“ a odmítal uložit trest za nedostatečně prokázaný skutek, předsedkyně odvolacího senátu si vedla přesně opačně. Příčinou sváru mezi nimi byly bankovky, údajně nalezené příslušníky IMV v brašně zadrženého kriminalisty. Byly na nich nalezeny otisky prstů kdekoho, jen ne obviněného. Soudce nalézacího soudu z toho vyvodil, že nelze prokázat, že je měl kriminalista v ruce. Soudkyně odvolacího soudu proti tomu namítala, že nepřítomnost otisků nevylučuje, že je v ruce měl. Když se jí prvostupňový soudce nepodvolil, zrušila jeho třetí rozsudek a nařídila změnu senátu. Celé soudní řízení pak proběhlo znova. Důkazní situace se posunula ve prospěch obviněného, nicméně tentokrát byl policista uznán vinným a odvolací senát samozřejmě rozsudek potvrdil.

O nepřesvědčivosti hovořím také proto, že trestní oznámení podal a do postavení „poškozeného“ se stylizoval Jaroslav J., známý policii v různých částech republiky, podivný podnikatel z okruhu dnes trestně stíhaného exekutora Jozefa Višvadera. Obviněný policista se podílel na prověřování trestního oznámení proti Jaroslavovi J. kvůli leasingovému podvodu, v jeho pestré životní dráze nikoli prvnímu. Když se podezřelý dostavil k prvnímu podání vysvětlení, popřel svou vinu a sebevědomě pohrozil vyšetřujícím policistům, že je do měsíce „dostane do tepláků“, budou-li ho obtěžovat. Stihl to za týden, i když jen u jednoho z protivníků. Ve skutečnosti to nepotřeboval: trestní oznámení bylo jako nedůvodné odloženo a všechny pozdější pokusy o jeho obnovení ztroskotaly, i když státní zástupce slyšel u soudu svědeckou výpověď, která k obnově přímo vybízela (zákon říká, že státní zástupce stíhá každý trestný čin, o němž se doví… zřejmě to neplatí vždy, všude a pro každého).

Kriminalizace policisty se Jaroslavovi J. podařila díky náhodě: měl spolupachatele Luboše B., bývalého policistu, s kterým kriminalista udržoval kamarádské styky. Spolupachatel byl v té době v pooperačním stavu, který mu bránil dostavit se na policejní služebnu. Alexander L. se v této situaci dopustil neopatrnosti: vydal se za kamarádem do bytu, aby jej „vyzpovídal“. Šel sice s vědomím nadřízeného, ale sám.

V době jeho návštěvy přišel do bytu z neznámých důvodů také Jaroslav J. Kriminalistovi navrhl, že mu u kamaráda nechá seznam svědků, kteří mohou prokázat jeho nevinu. Policista mu při té příležitosti patrně poradil, jakým způsobem má narovnat vztahy s poškozenou, která na něj podala trestní oznámení, aby se zbavil vyšetřování. Když se Alexander L. za několik dní do bytu vrátil, žádné listiny pro něj připraveny nebyly. Zato byl při odchodu před domem zadržen komandem příslušníků IMV. Z brašny, kterou mu inspektoři odebrali, za jeho zády vylovili svazek bankovek. Zákrok nebyl monitorován obrazově ani zvukově, také v bytě nebyla instalována záznamová zařízení. Soud se marně pokoušel výslechy zúčastněných inspektorů zjistit, kdo zákrok řídil. Záznam o zadržení podezřelého se psal až na služebně IMV. O způsobu zadržení nelze říci nic jiného, než že se prostě podařil perfektní, profesionálně vedený zásah (sic!). Ostatně jeho vykonavatelé nebyli „žádná ořezávátka“. Jeden z nich se zúčastnil již výše zmíněného protiústavního zákroku a je také přísedícím u soudu, další je vysokým funkcionářem Generální inspekce bezpečnostních sborů.

Jaroslav J. nastrojil past skutečně mistrně. Nejdříve se nechal známým policistou z Policejního prezidia uvést na Inspekci ministra vnitra. Tam oznámil, že Alexander L. s kolegou jej vydírají, dožadujíce se úplatku. Inspektoři zajásali, protože oba policisty dříve stíhali kvůli obvinění z násilí při výslechu několika feťáků, ale kořist jim unikla před nosem, neboť státní zástupce po pěti letech vyšetřování stíhání zastavil jako nedůvodné.

Dohodli se proto s Jaroslavem J., že na kriminalistu nastrojí past v podobě předstíraného úplatku. A protože to spěchalo, „poškozený“ jim na to půjčil vlastních 250 tis. Kč, které se pak údajně našly v kriminalistově brašně. Zjevně měl mimořádně velký zájem na zdaru akce, vzhledem k malé závažnosti trestního oznámení proti němu značně nadsazený.

Na věci je zajímavé také to, že skutečně není prokázáno, jak se peníze dostaly do brašny, zda si je Alexander L. vzal sám, či zda mu je do ní vložil Luboš B., nehledě k tomu, že obviněný vylovení obálky s penězi na vlastní oči neviděl, neboť musel stát čelem ke zdi. Být na policistově místě David Rath, jistě by pohotově zahlaholil, že se domníval, že v obálce jsou slíbené seznamy svědků.

Jaroslav J. tvrdí, že policista si mu o úplatek neřekl, o jeho požadavku pouze slyšel od Luboše B. Naproti tomu Luboš B. se vyjádřil, že s ním Alexander L. nikdy o úplatku nemluvil, všechna jednání proběhla mezi ním a Jaroslavem J.

Pochybností je mnoho, přímý důkaz jen jeden, a to sporný. Podle trestního řádu soud v pochybnostech rozhoduje ve prospěch obviněného. Způsob, jakým se soudci vypořádali s touto zásadou v daném případě, není bohužel zdaleka ojedinělý.

Byť obvinění proti Davidu Rathovi působí dojmem „neprůstřelnosti“, tři výše uvedené kauzy připomínají, že opatrnosti nikdy nezbývá. Až do soudního rozhodnutí je na místě zdrženlivost jak v hodnocení mediálních zpráv, tak nejvyšší možná důslednost orgánů činných v trestním řízení při usvědčování.

Zatímco s usvědčením na základě nálezu hotovosti není Rathův případ úplně osamělý, je ojedinělý tím, že jde o první úspěšný zátah proti politikovi, který nákladným způsobem života a investováním do luxusních nemovitostí, automobilů, obrazů a jiných zbytností přitahuje pozornost veřejnosti a závist a vyvolává pochybnosti o přiměřenosti jeho výdajů oficiálně přiznávaným příjmům. Lze se oprávněně domnívat, že David Rath není mezi politiky úplnou výjimkou. Odhalení trestné činnosti tohoto druhu je ovšem velmi obtížné a musíme připustit i možnost, že v důsledku propojení světa politiky na společenské úrovni se světem orgánů činných v trestním řízení se strážci zákona do jejího odkrývání příliš nehrnou.

Nicméně Rathův případ by neměl být pokynem k zahájení honu na čarodějnice mezi zámožnými politiky, protože by pak zcela jistě docházelo ke kriminalizaci také slušných lidí. Ale měl by být poučením o oprávněnosti požadavku opozice na zavedení majetkových přiznání a brutální zdanění majetku, jehož legální původ by nebyl spolehlivě doložen. Když už nelze nenasytné zloděje veřejných peněz dostat za mříže, aspoň by museli vrátit část kořisti.

Ministr nespravedlnosti Jiří Pospíšil vysvětloval v nedělní Partii televize Prima látku, kterou bude projednávat na středečním zasedání vlády: požadavek na navýšení rozpočtu ministerstva o jednu miliardu na zabezpečení potřeb vězeňství. Podle jeho sdělení Vězeňská služba ČR vystačí s penězi pouze do konce srpna.

Je zřejmé, že je v nelehké situaci. Ministr financí se předběžně vyjádřil k jeho požadavkům záporně, své stanovisko bude jistě hájit a klíče od státní kasy má přece jen on. Potřeby vězeňství jsou ale objektivně dány a jeho podfinancování není novinkou (viz např. http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2011091501, popř. http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2011102001). Dvojnásobný počet vězňů v poměru k počtu obyvatel ve srovnání s jinými státy srovnatelné kulturní úrovně, přeplněnost věznic a pokračující nárůst počtu jejich chovanců, navíc při současném výskytu několika tisíc „vyhýbačů“, jsou nepříjemnou nezpochybnitelnou skutečností. Nicméně, pokud vláda požadavku Jiřího Pospíšila nevyhoví, nebude možné 31. srpna zastavit provoz věznic a vězně vypustit na svobodu. Ministr v takovém případě bude mít možnost na protest odstoupit, ale to zejména a právě od něj nelze bohužel očekávat. Bude si tedy muset nějak poradit.

O tom, co se v případě záporného rozhodnutí vlády bude dít po 1.září, nepadlo v pořadu ani slovo, ač ministr by měl již dnes mít připraven odpovídající „plán B“ a veřejnost by měl na jeho možné dopady připravit .

Jiří Pospíšil není jediným viníkem daného stavu, který se postupně vytvářel jako důsledek nedocenění všemi polistopadovými vládami významu nejen vězeňství, ale také trestní politiky státu. Shodou okolností ale na něj připadla úloha, aby zvládl momentální kritickou situaci. Nezdá se, že je na ni připraven a že zná rozumná opatření, jak vybřednout z nejhorších potíží i bez navýšení rozpočtu. Mám však obavy, že věci zašly tak daleko, že bezbolestná cesta ani neexistuje.

Jeho koketování s myšlenkou, že by jedním z východisek mohla být přeměna výkonu trestu odnětí svobody na alternativní tresty třem tisícům odsouzených za neplnění vyživovací povinnosti vůči dětem, je čirý populismus a projev neodpovědnosti člověka bez vlastní rodičovské zkušenosti vůči matkám, které jsou nuceny se postarat o děti za jakoukoli cenu, když je jejich otcové ponechali na pospas osudu. Tento trestný čin je v zákoně definován včetně ustanovení o účinné lítosti tak, že až na výjimky se do vězení může dostat jen otrlý neplatič, z kterého stejně nikdo nikdy žádné výživné nevymámí. Je pravda, že tito odsouzení ve vězení většinou nevydělávají a jejich dluhy na výživném narůstají. Jiří Pospíšil by ale měl vysvětlit, z čeho pramení jeho víra, že se po propuštění na svobodu budou chovat odpovědněji než před uvězněním. Zmírnění trestní politiky právě v tomto ohledu by sice skutečně umožnilo uvolnit místa ve věznicích, ale současně by vyslalo signál, že povinnost starat se o děti není třeba brát vážně. Neplatičů by začalo přibývat. Jeden problém by se vyřešil, ale na druhé straně by vznikl jiný: časem by vzrostl počet dětí, živořících v hmotné nouzi.

Náš právní řád ponechává starost o vymáhání dlužného výživného na matkách a nedává jim žádné zvláštní nástroje ke zvýšení jeho účinnosti. Vše by bylo jiné, a k odsouzeným za zanedbání vyživovací povinnosti by bylo možné přistupovat velkoryseji, kdyby se stát zavázal k podpoře dětí neplatičů a k převzetí starosti o vymáhání nedoplatků výživného. Kdysi již prošel parlamentem odpovídající zákon, který narazil na odmítnutí prezidentem republiky se zdůvodněním, že by jeho uplatnění mělo účinek podpory rodičovské neodpovědnosti. Pokus o vrácení zákona na scénu by mohl být cestou k přijatelnosti propouštění odsouzených za neplacení výživného na svobodu, ovšem nelze očekávat, že by se stát v období „škrtů“ chtěl zavázat k finanční péči o jejich děti.

Značné úspory by přinesla přeměna části nižších trestů odnětí svobody na trest domácího vězení. V cestě stojí nedůvěra soudců k uplatňování trestu, který není technicky dostatečně zabezpečen. Dojemné jsou „rituální tanečky“ pana ministra kolem této trapné záležitosti, jimiž se snaží odvést pozornost od skutečnosti, že osobním rozhodnutím způsobil, že dosud nemáme k disposici zařízení pro elektronické hlídání odsouzených. „Kupecké počty“ stačí na zjištění, že od uzákonění trestu domácího vězení uteklo touto cestou ze státního rozpočtu několik set milionů korun českých. Zatím chodíme v bludném kruhu: Jiří Pospíšil předstírá, že obstarání příslušného zařízení půjde snadno a rychle, jen když bude aspoň 500 odsouzených, aby se to vyplatilo. Ale protože zařízení není, soudci kýžený počet nedodají. A kdyby jej i dodali, ukázalo by se, že nic nepůjde snadno a rychle, protože dosud ani nebyl vypsán tendr na dodavatele. A státní rozpočet dále tiše krvácí…

Nebyl by to Jiří Pospíšil, aby se nepokusil využít neblahého stavu k posílení své oblíbenosti: neopomněl zdůraznit, že bude-li o výběru dodavatele hlídacích náramků rozhodovat ON, půjde cestou nejnižší ceny. Považuji za vhodné mu touto cestou připomenout přísloví „ nejsme tak bohatí, abychom si mohli dovolit kupovat levné věci“. Cena jako jediné kritérium je ošidné řešení.

V přetahování o peníze pro vězeňství je zjevně silnější stranou ministr financí Miroslav Kalousek. Bohužel přistupuje k věci povrchně upozorňováním na neobsazená tabulková místa ve Vězeňské službě ČR a na vysoký počet jejích příslušníků. Srovnání se zveřejněnými údaji rakouského a bavorského ministerstva spravedlnosti ale ukazuje, že celkový počet příslušníků Vězeňské služby ČR je přiměřený. Lze ovšem namítnout méně efektivní strukturu naší služby: sečteme-li počet pracovníků Generálního ředitelství VS ČR a Ministerstva spravedlnosti ČR, zjistíme, že proti stejně velkému Rakousku máme v resortu zhruba dvojnásobek úředníků. Reorganizace nejen Vězeňské služby ČR, ale celé státní správy resortu spravedlnosti, spojená s odbouráním nadbytečných administrativních míst, je velkou skrytou rezervou, kterou by měl Jiří Pospíšil začít rychle využívat.

Stejně by ovšem asi dopadlo srovnání našich a srovnatelných zahraničních ústředních úřadů i v jiných resortech. Jsme přece klasickou zemí působení Parkinsonových zákonů. „ Škrty“ v tomto směru by sociálně slabé vrstvy obyvatelstva skutečně nebolely. Jenže úředníků je tolik, že svou nepostradatelnost zcela jistě uhájí.

Strašení katastrofickými scénáři vývoje vězeňství se opakuje již několik let, a zatím vše nasvědčuje tomu, že se vztah vlády k němu nezmění, dokud nedojde ke skutečnému výbuchu. Musíme si ale konečně přiznat, že nejsou snadná a rychlá řešení a do hledání koncepčních se nikomu nechce. Vždyť ani pořádně nevíme, proč máme přibližně dvojnásobek jednotkového počtu vězňů než sousední Rakousko a Německo. Jsme skutečně národem kriminálníků ? Veřejnost je rozhořčena zjištěním, že vězni nepracují, ale netuší, že mnozí by pracovali rádi, jenže práce pro ně není, přičemž některé výroby, které byly ve věznicích zavedeny, přešly do soukromého sektoru. Příkladem je např. výroba železničních pražců a telegrafních sloupů. Věznice nemají postavení přednostního dodavatele státních zakázek. Takže justiční palác v Brně mohly sice vybavit nábytkem vězeňské dílny, ale zakázku dostal soukromý dodavatel.

Některé kroky ministerstva nespravedlnosti působí dojmem, že pravice neví, co dělá levice. Hledají se cesty k usnadnění propouštění vězňů, ale nový trestní zákoník zhoršil dostupnost podmíněného propouštění u některých trestných činů, u nichž dříve bylo možno o ně žádat již po odpykání poloviny trestu, nyní až po dvou třetinách. Nové opatření dopadlo i na odsouzené podle starého zákona, jimž se vidina návratu na svobodu podstatně vzdálila.

Nekoncepčnost přístupu k vězeňství se projevuje i v nedocenění práce příslušníků Vězeňské služby ČR, proti srovnatelným profesím platově podhodnocených. Projevuje se to v trvalém nedostatku zejména vychovatelů, pedagogů, psychologů a lékařů. Věznice, v nichž připadá jeden vychovatel na šedesát odsouzených, sotva mohou plnit výchovné poslání.

Chybí přiměřeně rozvinutá postpenitenciární péče. Hledání zaměstnání pro odsouzené po propuštění na svobodu je nesmírně svízelné. Ale vyřazenost ze společnosti spojená s nezaměstnaností je podhoubím pro bujení recidivy.

Jiří Pospíšil žádá o posílení rozpočtu oprávněně. Ale pouhé napumpování peněz do odvětví k pokrytí nejnutnějších krátkodobých provozních potřeb nic nevyřeší a požadavky se budou v příštích letech opakovat, pokud se nezastaví stálé zvyšování počtů odsouzených. Jde o problém celospolečenského významu velké důležitosti. Proto jeho řešení nemůže ležet jen na resortním ministerstvu, ale musí se jím zabývat celá vláda. Je nezbytné analyzovat příčiny neblahého vývoje a hledat cesty k jejich odstranění. Ministerstvu nespravedlnosti patří v tomto směru významná úloha. Dosud se jí příliš nevěnovalo, a to nejen za působení současného ministra. Na nápravu je nejvyšší čas.

Když sleduji počínání Jiřího Pospíšila, ministra nespravedlnosti nejslabší polistopadové vlády, vybavuji si přísloví „není všecko zlato, co se třpytí“. Při veřejném vystupování se nepochybně jeví jako pohotový debatér, obratně se blýskající právnickou vzdělaností. Je ctižádostivý a stále přichází s novými nápady, jež směňuje za procentní body v průzkumech oblíbenosti politiků. Osvědčil se jako mimořádně zdatný vyjednavač: „protlačil“ sněmovnou dva významné kodexy, z nichž zejména nový občanský zákoník byl nejen pro zákonodárce, ale i pro celou právnickou obec soustem k zadušení. Mnohým se na obrazovce líbí naučený úsměv, předstírající vlídnost. Mít více životních a profesních zkušeností, měl by část předpokladů být dobrým ministrem. Výsledkem je třpyt pověsti nejoblíbenějšího ministra neoblíbené vlády.

Jeho počínání má ale také některé rysy, jež ze „zlata“ oblíbenosti dělají falešné pozlátko. Je to již samo nadřazování péče o oblíbenost nad jiné hodnoty. Nepromešká snad žádnou příležitost, jak ji posílit.

Nejčerstvějším velkým tažením za popularitou je halasně rozhlašované rozhodnutí podat u Nejvyššího soudu ČR stížnost pro porušení zákona ve prospěch Romana Smetany, vandala, velkou částí médií považovaného přinejmenším za disidenta a bojovníka za svobodu projevu, ne-li přímo za národního hrdinu. Jiří Pospíšil si v této věci vede úplně jinak než je jeho zvykem: rozhodnutí je průlomové, neboť nahrazuje zákonné opravné prostředky, jimiž odsouzený pohrdl, a je nezvykle rychlé. S největší pravděpodobností to je první stížnost tohoto typu, kterou kdy Nejvyšší soud ČR obdržel.

Jiří Pospíšil navíc žádá Nejvyšší soud ČR, aby přerušil odsouzenému výkon trestu. Vychází tím vstříc tlaku bulváru a nepřímo dává soudcům najevo, jak by měli rozhodnout. K přerušení výkonu trestu se totiž přikračuje pouze tehdy, dá-li se s velmi vysokým stupněm pravděpodobnosti očekávat zprošťující rozsudek. Pokud soud v tomto směru nevyhoví, bude praktický užitek pro Romana Smetanu malý, pokud vůbec jaký: nenechají-li se soudci odvést přáním ministra od nestrannosti a budou postupovat stejně jako v jiných případech, odsouzený se jejich výroku dočká až na svobodě. V podrobnostech odkazuji čtenáře na článek „Chvála kverulace“ (http://www.politikon.cz/index.php/publicistika/6/4714-zdenek-jemelik-chvala-kverulace).

Ministra, jenž by se za takových okolností zastal stížností pro porušení zákona odsouzeného, jsme patrně dosud neměli. Jeho počin je společensky nebezpečný: až dosud jsme aspoň předstírali, že bulvár a ulice nemohou ovlivnit rozhodování soudů. Nyní ale Jiří Pospíšil vyslal obžalovaným vzkaz: jste-li nespokojeni s rozsudkem, neztrácejte čas a peníze uplatněním zákonných opravných prostředků, ale zjednejte si podporu bulváru – ministr se vás pak zastane. Byly tak zpochybněny obecné principy trestního řízení soudního.

Pro srovnání rychlosti rozhodování Jiřího Pospíšila ve prospěch Romana Smetany s jeho normálním přístupem uvedu čerstvý příklad, k němuž jsem dostal rozhodující konečnou informaci při dopisování tohoto článku. Jde o podnět ke stížnosti pro porušení zákona ze dne 27.února 2012 ve prospěch předsedy spolku Šalamoun Johna Boka, který byl uveden žádostí o urychlené vyhodnocení s tím, že záměrem předkladatele je dosáhnout společného projednání případně podané stížnosti s dovoláním, které připravuje obhájce odsouzeného. Technicky bylo skutečně možné uplatnit u Nejvyššího soudu ČR oba nástroje současně, protože ministerstvo mělo na vyhodnocení podnětu 45 dní. Odezvou ale bylo jeho postoupení k prověření Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze, čili vědomé vyvolání průtahů v řízení. Trestní spis byl doručen na Vrchní státní zastupitelství až 30. března 2012 a 13. dubna 2012 obhájce podal dovolání. Podle dnešní zprávy ředitele oddělení trestního přezkumu ministerstva byl přezkum podnětu ke stížnosti pro porušení zákona kvůli podanému dovolání přerušen. Tím se beztak nízká pravděpodobnost úspěšnosti podnětu snížila k nule.

K zastavení přezkumu došlo v souladu s ustanovením trestního řádu, protože dovolání má v tomto případě přednost. Naproti tomu pověření státního zastupitelství přezkumem bylo neospravedlnitelnou ztrátou času. Jiří Pospíšil bude ovšem tvrdit, že takový postup je „standardní“ a ukládá mu jej zákon. To ovšem není pravda. Důvodem zatahování státního zastupitelství do vyhodnocování podnětů ke stížnosti pro porušení zákona je údajný nedostatek vlastních zpracovatelských kapacit, dále ministrova obecná nevůle vůči zastáncům nespravedlivě stíhaných a jeho sklon k přenášení osobní odpovědnosti na kohokoli dalšího.

Lidé znalí poměrů mohou namítat, že se nedala očekávat vstřícnost k Johnu Bokovi od ministra, jenž čelí již dvěma trestním oznámením, podaným spolkem Šalamoun a je spolkem nebo jeho členy stále napadán. Naopak soudím, že velkorysý muž by nezadal ani nejmenší podezření ze mstivosti. Pouze lidsky malý držitel moci si vychutná šlápnutí na palec slabšího protivníka. Jako protiklad uvádím chování předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Ivy Brožové, nemilosrdně kritizované spolkem Šalamoun kvůli chování vůči prezidentovi republiky a vůči bývalému místopředsedovi Nejvyššího soudu ČR Pavlu Kučerovi, která stížností spolku Šalamoun na soudce prošetřuje se vzornou důkladností a vede si zcela nestranně a profesionálně.

V jiném případě se Jiří Pospíšil zhoupl na vlně antikomunismu a rozhodl se podat stížnost pro porušení zákona v neprospěch bývalého prokurátora Karla Vaše, spoluodpovědného za justiční vraždu generála Heliodora Píky. Tento zloduch byl odsouzen Městským soudem v Praze, ale v odvolacím řízení u Vrchního soudu v Praze byl zproštěn z důvodu promlčení. Soudci se při rozhodování o kvalifikaci skutku rozhodovali mezi účastenstvím na vraždě prosté a úkladné. Volili vraždu prostou s podstatně nižší trestní sazbou a pětiletou promlčecí lhůtou. S jejich rozhodnutím nesouhlasila tehdejší nejvyšší státní zástupkyně, exprokurátorka Marie Benešová, která je napadla dovoláním v neprospěch obžalovaného. Nejvyšší soud ČR jí nevyhověl. Kdyby uspěla, Karel Vaš by možná navzdory pokročilému věku šel aspoň na čas symbolicky do vězení. Složení odvolacího i dovolacího senátu spolu se sporností rozhodnutí Vrchního soudu budí podezření, že soudce naklonila ve prospěch obžalovaného společná politická příslušnost v minulosti.

V každém případě Jiřímu Pospíšilovi je třeba přiznat ušlechtilý úmysl napravit domnělé pochybení odvolacího soudu. Nicméně praktický dosah jeho počinu byl od počátku sporný. Zrušení rozsudku na základě stížnosti v neprospěch obžalovaného má jen akademický význam: soudu se dostane poučení, že soudil špatně, ale pro obžalovaného se na výsledku rozhodnutí nic nemění. Úspěch stížnosti by tak Karla Vaše stejně do vězení nedostal.

Pospíšilův záměr měl ještě další háček: zákon ministrovi zakazuje napadnout stížností rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Pokud jí ale předcházelo dovolání, je velmi obtížné formulovat ji tak, aby se nedotkla závěrů dřívějšího rozhodnutí.

Spolek Šalamoun, který považuje Marii Benešovou i Jiřího Pospíšila za záporné postavy, v tomto případě shledal jejich právní názory správnými a ministrův záměr sledoval se sympatiemi. V listopadovém čísle ročníku 2011 měsíčníku Trestní právo vyšel článek autorů Johna Boka a Zdeňka Jemelíka (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2011112801), kteří se touto kauzou zabývali zevrubně a vyjádřili jak sympatie, tak pochybnosti.

Jiří Pospíšil zvěstoval svůj záměr urbi et orbi s obvyklými mediálními fanfárami. Nikdy později se však již o něm veřejně nezmínil. Vysvětlení je prosté: Nejvyšší soud ČR jeho stížnost z předpokládaných důvodů zamítl, a na tom se již žádné bodíky oblíbenosti vytloukat nedají.

Připomenu závěr výše zmíněného článku v Trestním právu: „ Ministrův záměr je nám po seznámení s rozhodnutími soudů v této věci nadále sympatický, hodný podpory. Vedle toho však máme pochybnost: trestní řád zakazuje ministrovi napadnout stížností rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR... Stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo již dříve přezkoumáno a potvrzeno Nejvyšším soudem ČR, lze považovat za nepřímé zpochybnění jeho závěrů a soudci Nejvyššího soudu ČR to tak zpravidla berou... Budeme tedy s napětím očekávat, jak si pan ministr s tímto oříškem poradí, budeme mu přát úspěch, ale spíše počítáme se ztroskotáním záměru. Znova vyslovujeme podiv nad tím, že se do takového podniku pustil.“

Příslušný senát Nejvyššího soudu ČR se vypořádal s ministrovou stížností docela jednoduše, aniž by vážně polemizoval s jeho úvahami o nesprávnosti názoru Vrchního soudu v Praze na promlčení zločinu Karla Vaše: „Nejvyšší soud konstatuje, že byť ministr spravedlnosti formálně označil, že stížnost pro porušení zákona, kterou v posuzované trestní věci podal, směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 11 To 49/2001, činil tak s vědomím, že v téže trestní věci již bylo konáno řízení o jiném mimořádném opravném prostředku – dovolání nejvyšší státní zástupkyně. Rovněž mu muselo být známo, že zcela shodné důvody, které nyní sám ve stížnosti pro porušení zákona uvedl, již byly v řízení o dovolání uplatněny a Nejvyšší soud o nich již rozhodl. A konečně mu muselo být známo, že proti rozhodnutí o dovolání není stížnost pro porušení zákona přípustná. Pokud ministr spravedlnosti při znalosti všech těchto skutečností opakovaně uplatnil totožné námitky a nadto podal mimořádný opravný prostředek proti rozhodnutí, kde to zákon výslovně nepřipouští, byť tuto okolnost formálním označením jiného rozhodnutí obchází, nezbývá než konstatovat, že se tak snaží přimět Nejvyšší soud k revizi již učiněného nenapadnutelného rozhodnutí, k čemuž není oprávněn. V daném případě je proto nerozhodné, jak stěžovatel formálně označil rozhodnutí, proti němuž mimořádný opravný prostředek podává, rozhodný je faktický stav, který vyplývá z procesně právního rozboru věci s výše učiněným závěrem.

Za tohoto stavu věci Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením § 268 odst. 1 písm. a) tr. řádu tak, že podanou stížnost pro porušení zákona zamítl, neboť není přípustná.“

Také v případě rozhodujícího senátu Nejvyššího soudu ČR by bylo možné uvažovat, zda v pozadí zamítnutí ministrovy stížnosti není dávná stranická spřízněnost soudců s obžalovaným. Ale jejich výrok je až matematicky přesný, takže tento vliv můžeme vyloučit.

Podněty ke stížnosti pro porušení zákona, které ve prospěch obviněných podává spolek Šalamoun, se zásadně liší od výše zmíněných výstupů z rozhodovací činnosti pana ministra. Jsou založeny na kritice neúplnosti nebo věcné nesprávnosti dokazování, popř. svévolného nedbání logických vztahů skutkových zjištění. Naše zjištění jsou věcně prokazatelná, nicméně ministerští úředníci nám neměnně sdělují, že pan ministr neshledal důvod k podání stížnosti pro porušení zákona.

Nicméně „házení do koše“ našich podnětů je věcí výlučné osobní pravomoci a odpovědnosti téhož ministra nespravedlnosti, který se rozhodl podat obě výše zmíněné stížnosti pro porušení zákona. Ty na rozdíl od našich spočívají na ministrových pochybnostech o správnosti právních úvah soudů a obě zpochybňují úroveň jeho právnického úsudku. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ve věci Karla Vaše nepřímo potvrzuje nekompetentnost Jiřího Pospíšila, potažmo tak zpochybňuje oprávněnost jeho zamítavých rozhodnutí o našich podnětech, neboť na správnost jeho úsudku se zřejmě nelze spolehnout.

Ministrova ochota podávat stížnosti pro porušení zákona v případech, jež mohou vzbudit zájem veřejnosti, kontrastuje s jeho bezcitností při posuzování podnětů k přezkoumání rozsudků, jež vzbuzují oprávněné pochybnosti, ale týkají se lidí, na kterých kromě jejich blízkých nikomu nezáleží.

Netuší, jakou trýzeň z bezmoci prožívá odsouzený, který na rozdíl od orgánů, tápajících v bludišti nepřímých rádoby důkazů, ví přesně, že nespáchal skutek, za nějž byl odsouzen, ale nezná východisko ze svého neštěstí. Jako člověk bez životních zkušeností a bez vlastní rodiny si nedovede představit hrůzu, jakou je pro blízké odsouzeného jeho odchod do vězení. Nedojímá ho stesk dětí po odsouzených rodičích, ani soužení žen, čekajících celé roky na své muže. Neobměkčí ho ani neštěstí odsouzeného, jenž skládal naději v ústavní stížnost, ale jeho advokát jej o ni připravil propasením procesní lhůty. Tupě vyznává jako modlu neprolomitelnost soudního rozhodnutí. Nepřipouští omylnost soudců a nevidí, že za justiční přehmaty se platí zmarněnými kusy života a utrpením blízkých nespravedlivě odsouzeného. Každé jeho zamítavé rozhodnutí je zaplaceno slzami nevinných.

Vyřizování podnětů ke stížnosti pro porušení zákona ve prospěch obyčejných odsouzených probíhá stranou pozornosti novinářů. Z hlediska podpory ministrovy oblíbenosti jsou bezcenné. Naopak zpochybnění rozsudku ve věci, v které novináři vnukli veřejnosti odpuzující obraz odsouzeného, by mohlo jeho oblíbenosti uškodit. Proto Jiří Pospíšil ve srovnání se svými předchůdci počet podávaných stížností výrazně omezil.

Předkladatelé podnětů ke stížnosti nežádají po Jiřím Pospíšilovi, aby přímo rozhodl o nevině jejich chráněnců, takže ho neobtěžují vnucováním odpovědnosti, které se obvykle vyhýbá. Chtějí pouze, aby jim poskytl naději, že naši nejlepší trestní soudci věc znova přezkoumají a možná najdou v díle obecných soudů pochybení. Lidská svoboda je dost cenná na to, aby odůvodnila určitou dávku velkorysosti v přístupu k agendě stížností pro porušení zákona. Zhojení utrpení nevině odsouzených a jejich blízkých stojí za námahu ministerských úředníků, které studium trestních spisů a psaní stížností pro porušení zákona notně obtěžuje.

Naopak ministrova oblíbenost není tak důležitá, aby ospravedlnila obtěžování Nejvyššího soudu ČR stížnostmi pro porušení zákona, o nichž se předem ví, že jejich projednání nepřinese nápravu reálné křivdy.

Případ Romana Smetany vejde do dějin českého trestního řízení díky neuvěřitelnému souběhu úspěšnosti kverulace odsouzeného vandala, náklonnosti předsedkyně Českého helsinského výboru Anny Šabatové k podivným existencím a bezbřehého populismu ministra nespravedlnosti Jiřího Pospíšila.

Jen „pro pořádek“ připomenu výchozí příběh. Za poničení volebních plakátů ODS obžaloval státní zástupce Romana Smetanu pro trestný čin poškozování cizí věci a poškozená strana se připojila k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody. Případ náhodně „napadl“ soudkyni Markétě Langerové, manželce známého představitele ODS. Obžalovaného odsoudila k náhradě škody a 100 hodinám obecně prospěšných prací. Odsouzený nahradil škodu, ale trest obecně prospěšných prací nevykonal. Soudkyně neměla ze zákona jinou možnost než mu jej přeměnit na domácí vězení, které ale odmítl přijmout. Nebylo pak jiné cesty než opět přesně podle zákona uložit mu trest odnětí svobody v trvání 100 dní. Roman Smetana se nějaký čas vyhýbal nástupu trestu, ale nakonec se vydal policii před televizními kamerami při odborářské manifestaci v Praze. Tím na sebe upozornil nepřehlédnutelným způsobem.

Případ vzbuzoval od počátku velký zájem veřejnosti a rozpoutala se debata, zda se má jeho čin posuzovat jako trestuhodné vandalství, nebo jako projev politického přesvědčení, za který trestat nelze.

Na soudkyni se snesla sprška obvinění, že jako manželka politika ODS soudila podjatě. Ale sám obžalovaný se při hlavním líčení vyjádřil, že ji za podjatou nepovažuje. Tvrdost útoků na ni byla zčásti způsobena neznalostí práva: hlídací podvraťáci demokracie, kteří se na případu s chutí pásli, se příliš nesnažili vysvětlit veřejnosti, že následná opatření po neodpracování trestu obecně prospěšných prací jsou jen výsledkem prosté aritmetiky postupu, závazně stanoveného zákonem. Roman Smetana dostal soudkyni do postavení, z kterého neměla kam uhnout. Markéta Langerová mu ublížila buď málo nebo vůbec: hlavně si uškodil sám.

Je příznačné, že bulvár, který se na případ vrhl jako na novou, vítanou senzaci, nepátral po možných politických vazbách žalobce, a nezkoumal, zda měl možnost vyřídit věc odklonem, a pokud ji měl, proč ji nevyužil. Vzhledem k nepatrné škodě a Smetanově ochotě ji nahradit skutečně bylo možné věc vyřídit mimosoudně. Tak to ale bývá: soudci jako koncový článek trestního řízení nesou v očích veřejnosti odpovědnost i za to, co jejich rozhodování předcházelo. V řadě případů ale se zmetkovými podklady, dodanými žalobcem, bezchybné řízení vést ani nemohou.

Roman Smetana se cítil být sám sobě lepším soudcem než Markéta Langerová a sebevědomě se rozhodl, že zaplacením škody je věc pro něj vyřízena. Kupodivu našel podporu u části veřejnosti a začal se stylizovat do úlohy národního hrdiny, který se podjaté „odesácké“ soudkyni nepodrobí. Přivlastnil si právo vyjádřit politický názor ničením cizího majetku. Nevyužil žádný opravný prostředek, takže rozsudek nabyl právní moc a po postupné přeměně původního výroku až na výkon trestu odnětí svobody vedl k vydání zatykače. Tím, že se neodvolal proti výchozímu rozsudku, se připravil o možnost uplatnění mimořádných opravných prostředků

Nespokojenost s rozsudkem není nic mimořádného a trestní řád nabízí řadu možností k jeho zvrácení. Nevyužít je a stěžovat si pak na křivdu je čistá kverulace. Roman Smetana ale ukázal cestu: přesvědčujeme se, že v Absurdistánu, nedbajícím nezpochybnitelnosti právního řádu, v němž resort spravedlnosti řídí lidsky a profesně nevyzrálý populista, za jistých okolností může být kverulace úspěšnější než řádný postup podle zákona. To je ovšem konec iluze o České republice jako o právním státu.

Mimo jiných zastánců Romana Smetany se jako nejvýznamnější přímluvkyně u ministra nespravedlnosti zapletla do případu Anna Šabatová, disidentka, dříve zástupkyně veřejného ochránce práv, nyní předsedkyně Českého helsinského výboru. Má zřejmě vzácné porozumění pro pochybné existence: před Romanem Smetanou se těšila její podpoře Kateřina Mauerová, odsouzená v tzv. „kuřimské kauze“, které radila při obstarání identity pro Aničku – Barboru Škrlovou. Kvůli „kuřimské kauze“ mimo to nepřípustným způsobem zasáhla do nezávislosti soudu: intervenovala u předsedkyně Městského soudu v Brně Marcely Komárkové, aby v zájmu urychlení věc přidělila nepříslušnému soudci. Marcela Komárková se za vyhovění  jejímu přání dostala před kárný soud. Nyní Anna Šabatová našla zalíbení v kverulucícím vandalském „hrdinovi“. Nespokojila se s pobídkou k podání stížnosti pro porušení zákona, ale rovnou se dožadovala, aby se ministr postaral o propuštění odsouzeného na svobodu ještě před soudním rozhodnutím.

Jiří Pospíšil vzal v úvahu silný mediální ohlas kauzy a zavětřil vítanou příležitost k posílení své popularity. Ve čtvrtek 3. května 2012 oznámil rozhodnutí podat Nejvyššímu soudu ČR stížnost pro porušení zákona ve prospěch Romana Smetany. Učinil tak po poradě se svými náměstky a po vášnivých debatách s právníky ministerstva, kteří nebyli v názorech jednotní. Stížnost pro porušení zákona je výlučnou osobní pravomocí ministra, jemuž ministerstvo pouze slouží jako servis: bez ohledu na zmiňovanou diskusi odpovědnost za pochybné rozhodnutí leží pouze na něm.

Na vypracování stížnosti se pilně pracuje, takže Nejvyššímu soudu ČR by měla být odeslána v polovině následujícího týdne. Její součástí bude i žádost, aby Nejvyšší soud ČR uvážil přerušení výkonu trestu; podle novely trestního řádu má rozhodnout do 14 dnů od doručení ministrova podání. Dodávám, že rozhodnutí a vyhotovení písemného rozhodnutí a jeho doručení stranám řízení není totéž.

Podáním návrhu na přerušení výkonu trestu Jiří Pospíšil nepřímo vyjádřil očekávání, že Nejvyšší soud ČR zruší rozsudek okresního soudu a v dalším vývoji již Romanu Smetanovi návrat za mříže hrozit nebude. Ostatně, ač ministrovi nespravedlnosti nepřísluší veřejně přehodnocovat rozsudky, ve vystoupení v Událostech, komentářích dne 3. května 2012 se vyslovil, že vzhledem ke spojení Smetanova nezákonného jednání s vyjádřením politického názoru se věc možná neměla dostat před soud, ale měla být řešena např. pokutou ve správním řízení.

Soudci Nejvyššího soudu ČR mohou jeho prohlášení chápat jako vzkaz, jak by si pan ministr představoval jejich rozhodnutí. O to zajímavější bude rozsudek. Poslední takový vzkaz jim pan ministr zanechal při návštěvě soudu v devátý den svého druhého mandátu. Tehdy označil za kontroverzní sedm nevyřízených stížností pro porušení zákona, podaných exministryní Danielovou Kovářovou těsně před odchodem z úřadu. Nezávislí soudci pak vyhověli jen stížnosti ve prospěch pražského radního Langmajera, ač dříve zamítali stížnosti Daniely Kovářové jen výjimečně.

Kdyby nebylo Pospíšilova populistického rozhodnutí, případ Romana Smetany by zůstal bezvýznamnou kauzou, která by brzy upadla v zapomnění. Byl mu uložen trest, který „lze odsedět na čaganě“. Využitím novelizované zákonné úpravy institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody by Roman Svoboda mohl dosáhnout návratu na svobodu i dříve než po odpykání poloviny trestu, a to s téměř úplnou jistotou, že návrat za mříže by mu nehrozil. Praktický význam ministrova rozhodnutí pro něj to výrazně oslabuje. Bude-li Nejvyšší soud ČR zacházet s touto ministrovou stížností jako s každou jinou, v době jeho rozhodnutí ve věci již bude odsouzený dávno na svobodě. Vyřídí-li ji přednostně, popře svou nestrannost a nezávislost.

Klást důraz na okamžitý prospěch z případného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o přerušení výkonu trestu do rozhodnutí o stížnosti je krátkozraké a ošidné. Má-li soud rozhodnout do 14 dní, nemůže se případem zabývat do hloubky, může se ukvapit a nakonec může stížnost zamítnout a navodit nutnost návratu odsouzeného do vězení. Znám z vlastní praxe případy tří odsouzených, kteří toto zažili. Návraty jsou z psychologického hlediska těžší než počáteční nástup. Opět: u nezávislého a nestranného soudu by veřejně projevená ministrova přízeň ve prospěch  odsouzeného neměla být zárukou vyhovění stížnosti. Přerušení výkonu trestu je tak odchodem do nejistoty.

Jiří Pospíšil ví, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR může padnout až po odpykání Smetanova trestu. Stížnost prý podává hlavně proto, aby získal judikatorní odpověď na otázku trestnosti jednání, u něhož dochází k průniku dvou ústavních práv: svobody projevu a ochrany majetkových práv. Z tohoto hlediska považuji jeho usilování za nadbytečné. Kromě toho, že k řešení ústavněprávních otázek je příslušný ústavní soud (k němuž se ovšem Roman Smetana nemůže obrátit, protože nevyužil dosažitelné opravné prostředky), paušální odpověď neexistuje. Panu ministrovi by asi ztuhl vemlouvavý úsměv ve tváři, kdyby v průběhu nějaké volební kampaně vandalové udělali ODS např. na území kraje ve velkém totéž, co Roman Smetana v Olomouci v malém. Srovnávané příklady by se zřejmě lišily společenskou nebezpečností, ve výsledku odlišným trestem. Zohlednění společenské nebezpečnosti trestní řád umožňuje i bez judikátu, který si Jiří Pospíšil hodlá tímto způsobem obstarat. Není ostatně vyloučeno, že odvolací soud by rozsudek Markéty Langerové zrušil nebo zmírnil právě pro malou společenskou nebezpečnost skutku, kdyby se ovšem Roman Smetana obtěžoval obranou svého zájmu zákonnou cestou.

Na okraj dodávám, že ministrova citlivost na ústavněprávní stránku případu mě přímo dojímá. Když vzal zpět stížnost pro porušení zákona, kterou ve prospěch Rudolfa Tesárka a Josefa Blažka podala Daniela Kovářová, znásilnil ústavní právo odsouzených na zákonného soudce a na soudní ochranu, neboť tehdy již bylo nařízeno veřejné projednání stížnosti. Pravda, trestní řád, který vznikl v r.1961, dávno před zahrnutím Listiny základních práv a svobod do našeho právního řádu, to dovoluje: ale ústavní právo je nadřazeno právu procesnímu. Kdyby se tehdy soudci Nejvyššího soudu ČR ohradili ústavní stížností, asi by proti panu ministrovi uspěli.

Je možné, že tato stížnost pro porušení zákona bude z historického hlediska první nebo jedna z prvních, při které Nejvyšší soud ČR bude rozhodovat také o návrhu na přerušení výkonu trestu do rozhodnutí ve věci. Až donedávna měl ministr spravedlnosti právo takové rozhodnutí učinit sám. S výjimkou výše zmíněných odsouzených Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka, kteří na Pospíšilův zásah do jejich ústavního práva reagovali útěkem do Thajska, s tím nebyly žádné zvláštní potíže. Ale Jiří Pospíšil připravil novelizací trestního řádu o toto právo nejen sebe, ale také všechny své nástupce, z nichž někteří ho za to možná budou v budoucnu proklínat. Přirozeně tím řadě budoucích odsouzených zajistil delší nepříjemné čekání na rozhodnutí o propuštění, ale to ho jistě nebolí.

Přístup Jiřího Pospíšila k případu Romana Smetany se výrazně odlišuje od jeho dosavadní praxe. Ve srovnání se svými předchůdci podává stížností pro porušení zákona ve prospěch odsouzených podstatně méně. Naprostá většina předkladatelů podnětů dostává jednověté vyrozumění, podepsané ilegálem – stážistou ze státního zastupitelství, vydávajícím se za ředitele odboru ministerstva – že pan ministr neshledal důvod k vyhovění podnětu. Velká část podnětů jsou obsáhlé elaboráty, obsahující rozbor vad napadeného řízení: jejich zamítnutí se podává bez odůvodnění, neboť muzeální trestní řád ministrovi neukládá povinnost cokoli vysvětlovat a obyčejná lidská slušnost do výkonu spravedlnosti nepatří. Rozklad proti zamítnutí podnětu se nepřipouští, poněvadž Jiří Pospíšil si osobuje nárok na neprolomitelnost rozhodnutí, jinak příslušející rozsudkům.

Na rozdíl od Romana Smetany odmítnutí předkladatelé podnětů ke stížnosti pro porušení zákona bývají většinou odsouzeni k víceletým trestům a až na nepatrné výjimky přinejmenším využívají možnosti odvolání proti prvostupňovému rozsudku.

Odlišná je i rychlost vyřízení tohoto podnětu ke stížnosti pro porušení zákona. V tomto případě se rozhodlo během několika dnů. Běžný podnět pro porušení zákona obvykle práchniví několik dní, týdnů i měsíců ve skříních ministerských kanceláří. Většinou pak putuje na místně a věcně příslušné státní zastupitelství, jehož státní zástupci provedou analýzu spisu a vrátí jej ministrovi s nezavazujícím doporučením, jak má s podnětem naložit. Celý proces někdy trvá i déle než rok. Žádost o urychlené vyřízení a vypuštění zákonem nepředpokládaného přezkumu státním zastupitelstvím má velmi často přesně opačný účinek. Někdy by bylo rychlé vyřízení účelné, protože by umožnilo projednání stížnosti pro porušení zákona ve společném řízení s dovoláním. Sám jsem se opakovaně pokoušel této zákonem předpokládané možnosti využít, ale ministerstvo ji průtahy při přezkumu podnětu vždy zmařilo.

Důvody odlišnosti přístupu Jiřího Pospíšila k případu Romana Smetany nejsou úplně jasné. Za nejpravděpodobnější považuji honbu za osobní oblibou. Jiří Pospíšil má štěstí, že odsouzený nepůsobí dojmem milionáře, takže se nenabízí podezření z korupčního ovlivnění ministrova chování. Jistě mu to závidí naivní Daniela Kovářová, která nechala propustit z výkonu trestu Rudolfa Blažka a Josefa Tesárka, domněle vlastnících uloupených 74 milionů Kč. Úředníkovi, který píše stížnost pro porušení zákona pro Romana Smetanu, může závidět bezpečí kladenský soudce Matula, nezákonně stíhaný kvůli sepsání řádně odůvodněné stížnosti pro porušení zákona ve prospěch výše zmíněných odsouzených, jejíž projednání Nejvyšším soudem ČR Jiří Pospíšil svévolně zmařil, a nádavkem postavil pana soudce dočasně mimo službu.

Stížnost pro porušení zákona ve prospěch Romana Smetany možná přejde do učebnic trestního práva jako příklad, „jak se to nemá dělat“. Bude patrně jedinou stížností pro porušení zákona, kterou ministr podal ve prospěch odsouzeného, jenž o jeho zásah sám nepožádal, v soudním řízení projevil pohrdání institucemi státu včetně soudu, řádně se nehájil a nevyužil opravné prostředky.

Některé noviny přinesly ve středu 2. května 2012 zprávu, že státnímu zástupci Marku Bodlákovi hrozí potrestání za to, že veřejně kritizoval pana prezidenta za udělení milosti odsouzené ředitelce Metropolitní univerzity Anně Benešové. Potíže mu přivodil kárným podnětem ministrovi Jiřímu Pospíšilovi spolek Šalamoun, na jehož adresu začaly po uveřejnění zprávy pršet nadávky a jen výjimečně také věcné dotazy. Nutí mě to k návratu k námětu, jímž jsem se obšírně zabýval již 1. března 2012 pod titulkem „Kopání do prezidenta“ (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2012030101). Až na jednu nešikovně formulovanou větu za obsahem článku nadále stojím.

Spolek Šalamoun skutečně zmíněný kárný podnět podal, ale již 17. února. Netuším, proč se noviny o věci rozepsaly právě teď.

Potěšilo by mě, kdyby zmiňované nebezpečí potrestání prezidentova neoprávněného kritika bylo skutečně reálné, ale na základě zkušeností předpokládám, že úspěšnost tohoto kárného podnětu je pravděpodobná přibližně stejně jako srážka Země s asteroidem v příštím týdnu.

Rozhodování o kárném podnětu je výlučnou osobní pravomocí ministra (nikoli ministerstva, které v této agendě plní pouze úlohu služby ministrovi). Jiří Pospíšil podává kárné žaloby nerad. Například sedmiletá nečinnost předsedy trestního senátu jej nepohoršila stejně jako neoprávněné zadržení žádosti k Nejvyššímu soudu ČR soudcem, proti jehož svévoli chtěl u něj obžalovaný hledat ochranu. A když už kárnou žalobu podá, není jisté, že ji dovede k rozsudku v neprospěch kárně obžalovaného. Víme, jak skončily ty, kterými napadl čtyři státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, když potřeboval odvrátit pozornost od selhání svého i ministerstva při vyřizování podnětu švýcarské prokuratury, aby se Česká republika připojila k tamnímu trestnímu oznámení proti bývalým manažerům Mostecké uhelné společnosti („kauza MUS“ – další, která nějak rychle vyšuměla): tři z nich nechal náhle stáhnout prostřednictvím soukromé právní zástupkyně ministerstva (ministerstvo zřejmě nemá zdatné právníky, zato peněz má dost). Veřejnosti se nedostalo přesného a zejména pravdivého objasnění (ostatně, co je občanům do toho?) tohoto podivného počínání. Pouze v případě Vlastimila Rampuly, s jehož vypuzením z křesla vrchního státního zástupce v Praze Jiří Pospíšil zatím neúspěšně zápolí již od října loňského roku, by mohla být důvodem nevhodnost souběhu řízení o jeho odvolání s později podanou kárnou žalobou. Mimochodem, stažením kárné žaloby mu ministr ukázal vlídnou tvář, protože rozsudkem kárného soudu mohl přijít o postavení státního zástupce, kdežto ve správním řízení o odvolání z funkce přijde jen o vedoucí postavení (tedy vyhoví-li Nejvyšší správní soud kasační stížnosti v jeho neprospěch).

Rozhodnutí speciálně o podnětu k potrestání Marka Bodláka bude samozřejmě odhalením ministrova právního názoru na důstojnost postavení prezidenta republiky a přípustnost jeho „okopávání“ subalterními úředníky státu. Předpokládám ale, že ani odtud panu státnímu zástupci nebezpečí nehrozí. Jiří Pospíšil se vlastně vyslovil v jiné souvislosti předem: když policisté a státní zástupci zahájili bez souhlasu prezidenta republiky, tedy nezákonně, trestní stíhání kladenského soudce Vlastimila Matuly, Jiří Pospíšil se nezachoval jako ochránce soudcovské nezávislosti z úřední povinnosti, ale naopak jim „udělil rozhřešení“ tím, že postiženého soudce dočasně postavil mimo službu. Zřejmě nepřikládá ústavním pravomocem prezidenta republiky velký význam.

Obecně podněty ke kárnému řízení, stejně jako trestní oznámení proti soudcům, státním zástupcům a policistům, jsou spíše projevy donkichotství než skutečným ohrožením. Zatím stále působí setrvačnost totalitního myšlení, která velí příjemcům oznámení zaujmout postavení „obrany hradu“, čili stížnost jakýmkoli způsobem „zneškodnit“. Ministr nespravedlnosti se před nutností zasáhnout proti narušiteli dobrých mravů skryje za „obranářské“ posouzení věci svými pseudoexperty (znají ministrova očekávání, stanoviska šijí na míru) , ostatní vedoucí úředníci státní správy s pravomocí kárného žalobce pokud možno přenesou rozhodování na své podřízené, kteří pak musí nalézt způsob, jak předkladatele podnětu odmítnout. Z novinových zpráv je zřejmé, že úkony „obrany hradu“ se uplatní i v tomto případě: ve prospěch napadeného státního zástupce se vyjádřila jak jeho přímá představená Václava Nováková, tak městská státní zástupkyně Jana Hercegová. Obě mají totalitní stereotypy myšlení dobře zažité z doby, kdy sloužily jako prokurátorky protiprávnímu režimu. Jana Hercegová se osvědčila jako překážka proti vyšetřování Stanislava Grosse pro podezření ze zneužívání pravomoci veřejného činitele. Kdo si vyhledá na internetu stopy jejího působení ve funkci městské státní zástupkyně v Praze, asi pochopí, proč se tak usilovně snažila zastavit prověrku jejího úřadu, nařízenou zastupujícím vrchním státním zástupcem Stanislavem Mečlem (mračno, z něhož po návratu Vlastimila Rampuly nezapršelo).

Přístup vedoucích státních zástupců s pravomocí kárného žalobce k agendě kárných podnětů na jejich podřízené je tradičně odmítavý. Obvykle se snaží vyhnout se použití speciálního zákona o řízení ve věcech soudců a státních zástupců a kárný podnět překroutí v cokoli jiného, nejčastěji v pokyn k vykonání dohledu nad činností nižšího státního zastupitelství, který sám o sobě vyvození osobní odpovědnosti nepřináší. Jeho vyřízení pak nezřídka připadne tomu, proti němuž brojil stěžovatel. Příkladem budiž podnět ke kárnému řízení proti dvěma státním zástupcům, kteří drželi šestnáct měsíců ve vazbě dva nevinné občany: v konečné fázi jej zamítl jeden z nich a jeho nadřízený odmítl ho za to potrestat.

Skutečně svědomitě se kárnými podněty zabývá pouze předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová. Je tak důkladná, že pouhé prověřování stížnosti má obvykle kultivující účinek na postižený soud. A občas v souvislosti s projednáváním podnětu, kterému nakonec nevyhoví, uplatní postih na základě vlastního šetření. Tak například potrestala výtkou podle zákona o soudech a soudcích místopředsedkyni soudu, která vykonávala kárnou pravomoc předsedy soudu, ač jí to nepříslušelo, a v jiném případě za nesprávný přístup předsedkyně soudu při prošetřování stížnosti spolku Šalamoun vyvolala kárné řízení. Podotýkám, že zde navíc projevila neosobní přístup profesionálky, protože spolek Šalamoun jí sotva může být sympatický, když ji vytrvale napadá kvůli vzpouře proti rozhodnutí prezidenta republiky o jejím odvolání z funkce a kvůli vyvolání kárného řízení s bývalým místopředsedou Nejvyššího soudu ČR, slušným člověkem Pavlem Kučerou.

Veřejnost chová k justici a státnímu zastupitelství nedůvěru, dle mého názoru jen částečně oprávněnou (o dobrých skutcích se nepíše). Nicméně nelze přehlédnout, že více než dvacet let působení soudců a státních zástupců v postavení Nedotknutelných na některých z nich zanechalo stopy a je v pozadí všech selhání a výstřelků, jež vyvolávají záporné postoje veřejnosti. Za daného stavu se mohou beztrestně dít takové nepravosti, jako je použití šestkrát trestané podvodnice jako policejní provokatérky a nositelky odposlechu. Dotyčná dáma prochází zkušební lhůtou z posledního odsouzení a již dva roky čelí vyšetřování pro další podvod. Okolnost, že jí po dvou letech dosud nebylo sděleno obvinění, působí dojmem zvláštních ohledů jako odměny za dobrou službu. I když na to někdo poukáže, dozorový státní zástupce, který takovou zvrácenost strpěl, si může být jist, že nebude volán k odpovědnosti a liknavost v novém řízení nebude hodnocena jako průtahy v řízení.

Podněty ke kárnému řízení proti soudcům a státním zástupcům, podezřelým z porušení etických norem profese, stejně jako trestní oznámení proti soudcům a státním zástupcům, podezřelým ze zneužívání pravomoci úřední osoby, jsou běžnými, byť nepříliš častými výstupy z činnosti spolku Šalamoun. Netuším proto, proč právě kárný podnět v neprospěch Marka Bodláka, řadového státního zástupce z nejnižšího stupně soustavy státního zastupitelství, vyvolal takový rozruch, zatímco o celou řadu jiných, významnějších, se novináři nikdy nezajímali a možná nepřímo přispěli k jejich ututlání. Spolek Šalamoun je obvykle obklopen hrází mlčení „velkých“ médií, na jeho tiskové konference nikdo nechodí, veřejnost se občas dovídá aspoň něco o jeho činnosti pouze díky svobodnému internetu.

Zajímavá je otázka, proč vlastně vyvolávají jednotlivé případy udělení milosti tak velkou pozornost veřejnosti a tolik hněvu. Jejich celkový počet je v poměru k množině rozsudků zcela zanedbatelný, a tzv. „podivné milosti“ jsou v agendě Václava Klause naprostou výjimkou. Přesto ve vnímání veřejnosti zastiňují daleko významnější úkazy, jako je přibližně dvojnásobek vězněných osob v našich věznicích proti srovnatelným stavům v Rakousku a Německu, sice výjimečné, ale přece jen se vyskytující případy věznění nevinných či naopak asi častější proslulé „zametání případů pod koberec“, přeplněné věznice, zrající ke vzpourám vězňů, a k tomu všemu jako třešnička na dortu několik tisíc odsouzených, kteří nenastoupili výkon trestu a mnozí z nich se mu budou úspěšně vyhýbat až do promlčení. Kvůli těmto hrůzám ale nikdo nekřičí a správce resortu se těší oblibě médii zmatené veřejnosti.

„Chybování jest lidské“: připusťme, že i pan prezident se může při rozhodování o milosti zmýlit jako každý jiný, kdo by se ocitl na jeho místě. Ale stojí ta ojedinělá pochybení za tolik rámusu? Ve srovnání s výše zmíněnými úkazy sotva.

Zdá se mi, že vášnivá kritika prezidenta, která provází téměř každý balíček milostí, zapadá do rámce oblíbeného národního sportu „kopání do prezidenta“, na němž si různí pidižvíci hojí komplexy méněcennosti. Je to přece báječný pocit být sám před sebou za hrdinu, když si ze své bezvýznamnosti beztrestně kopnu do hlavy státu.

Případ státního zástupce Marka Bodláka má více rovin. První z nich je úroveň jeho právního povědomí. Státní zástupci jsou složkou moci výkonné. Jejich povinností je střežit zákonnost a v této souvislosti se přísně držet psaného práva. Nepřísluší jim vnášet do posuzování právních problémů své subjektivní představy o tom, jak by mělo právo vypadat jinak, než tomu je dle platného znění Ústavy a od ní odvozených zákonů. Nezbývá jim, než se smířit s tím, že udílení milosti je ústavní pravomocí prezidenta republiky, z jejíhož využívání se hlava státu nikomu neodpovídá a svá rozhodnutí nemusí zdůvodňovat. Rozhodování o milostech není výkonem trestního práva ve smyslu poměřování závažnosti provinění a přiměřenosti trestu, je toliko uplatněním práva slitovat se a odpustit. Jak kdysi správně poznamenal Ladislav Jakl, milost prezidenta republiky není vlastně ani výkonem spravedlnosti, ale spíše nespravedlností, protože v žádostech o ni nelze uplatnit zásadu rovnosti v přístupu k právu, a na všechny se prostě nedostane. Kritika nedostatečného odůvodnění udělené milosti nebo použití „nesprávných“ důvodů je proto z podstaty věci protismyslná a nemůže mít jiný cíl než znevažování hlavy státu.

Václav Klaus v přístupu k agendě milostí uplatňuje zásadu, že nenapravuje pochybení justice, neboť si nepřeje zasahovat do její nezávislosti. Při rozhodování přihlíží k záležitostem, jimiž se trestní řízení zpravidla nezabývá. Vzhledem k postavení státního zástupce jako advokáta státu Marek Bodlák neměl nárok na víc, než toto vše vzít na vědomí, neboť mu nepřísluší nic více, než respektovat daný právní stav. Pan prezident se udělením milosti paní Anně Benešové nedopustil porušení právního řádu státu, pan státní zástupce se veřejnou kritikou jeho rozhodnutí dostal na jeho hranu.

Další rovinou jsou povinnosti a práva státních zástupců při vystupování vůči jiným orgánům státu. Státní zástupci nejsou řadoví občané, ale specifická komunita, vybavená nesmírně významnou pravomocí a povinností vyvolat a vést jménem státu trestní řízení. Způsob jejich chování k ostatním státním zástupcům a jiným složkám státu je vymezen zákonem o státním zastupitelství. Není přípustné, aby státní zástupce jako advokát státu napadal jiný státní orgán, tím spíše, jde-li o řadového státního zástupce z nejnižšího stupně soustavy, napadajícího nejvyššího úředníka státu. Podrývání autority hlavy státu není součástí poslání státních zástupců.

Svoboda slova každého z nás je do určité míry omezena nejen zákonem, ale i dobrými mravy. Je přirozené, že omezení jsou přísnější u právnicky vzdělaných osob, vybavených mocí státního orgánu a podléhajících kázni služebníka státu, než u prostého pastevce ovcí.

Pan státní zástupce měl samozřejmě možnost uplatnit své právo svobody slova například dopisem panu prezidentovi, v němž mohl uvést totéž co v televizních vystoupeních. Možná by se mu i dostalo rozumné odpovědi.

Přitěžuje mu skutečnost, že v daném případě nebyl úplně úspěšný ani jako žalobce, což ho možná popudilo a vedlo k podjatému jednání. Soudy neuznaly trestnost některých skutků, na jejichž kriminalizaci stavěl obžalobu a odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Odvolací soud jeho odvolání sice nezamítl stejně jako odvolání paní obžalované a jejího syna, ale v podstatě mu nevyhověl. Obvodní soud uložil paní Anně Benešové trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební lhůtu tří let a peněžitý trest ve výši 300 tis. Kč. Pan státní zástupce se v odvolání dožadoval nepodmíněného trestu, zvýšení peněžitého trestu na 500 tis. Kč a stanovení náhradního trestu odnětí svobody pro případ nezaplacení peněžitého trestu. Odvolací soud ponechal trest odnětí svobody v původní výši, prodloužil zkušební lhůtu podmíněného odkladu na čtyři roky, ale peněžitý trest neuložil, čili jeho rozhodnutí je pro paní odsouzenou poněkud příznivější než rozsudek, proti němuž brojil odvoláním pan státní zástupce Marek Bodlák.

Spolek Šalamoun vede s panem prezidentem průběžnou debatu o agendě milostí od počátku jeho mandátu, aniž by usiloval o zpochybnění jeho autority. Tvrdí, že velikost „špetky šafránu“, o které Václav Klaus mluvil před prvním zvolením, je v poměru k společenské potřebě nepřiměřeně malá. Považuje za správné, aby milost sloužila také jako „pojistný ventil“ k nápravě justičních přehmatů v situacích, kdy všechny dosažitelné opravné prostředky selhaly a křivda nebyla napravena (uvádím jako příklad situaci odsouzeného, jehož připravil nesvědomitý advokát o možnost podat opravný prostředek a zbavil jej tak možnosti dosáhnout zvratu v jeho případě běžnými justičními postupy). Šalamoun se nekonfrontačně vyjadřuje i k jednotlivým případům jak udělených milostí, tak zamítnutých žádostí. Kromě toho lobbuje za rozšíření pravomoci prezidenta republiky o právo podat stížnost pro porušení zákona nebo o právo nařídit obnovu procesu.

Spolek Šalamoun na základě přímých zkušeností s projednáváním žádostí o milost vylučuje korupci jako příčinu udělení „podivných milostí“ Václava Klause. Současně poskytl policii součinnost při prověřování podezření na uplácení ve věci omilostněné Radky Kadlecové, protože znevažování institutu milosti předstíráním možnosti jejího zaplacení považuje za hyenismus lidí, zneužívajících neštěstí žadatelů k snadnému obohacení. V této souvislosti ovšem vytýká policii, že sice uzavřela tento společensky citlivý případ zprávou, že korupční ovlivnění nebylo zjištěno, současně ale nechala veřejnost v nejistotě o pravdivosti původní zprávy, podle které omilostněná měla vyprávět, že milost pro ni byla zaplacená. Ponechala tak prostor pochybovačům, kteří vyslovují podezření o „zametení“ případu. Informační neobratností tak umožňuje zpochybňovat čistotu rozhodování pana prezidenta.

Aby nedošlo k omylu: spolek Šalamoun nezískal výše zmíněným chováním žádnou výhodu pro své žadatele: již déle než tři roky prezident republiky nevyhověl žádné žádosti o milost, podané nebo podporované spolkem Šalamoun nebo jeho členy jako soukromými osobami.

Máme za sebou 1. máj, jenž díky laskavosti matky přírody patřil k nejkrásnějším, které jsem kdy zažil. Podle jeho odrazu v mediích jej národ promrhal houfováním na nesmyslných shromážděních stoupenců politických stran a různých hnutí, ze všeho nejvíc dokládajících roztříštěnost společnosti.

Novináři lapali příležitostné výroky politiků na řečništích, rozptýlených po celé zemi, jimiž dokazovali svou způsobilost mluvit o ničem se zdáním důležitosti především své a pak snad i námětu. Rozruch způsobilo nevlídné chování anarchistů k Janě Bobošíkové, ale pak je překryl poprask kvůli pozdravení účastníků chomutovského shromáždění sociálních demokratů komunistickým poslancem Vojtou Filipem: leckdo v něm hledal důvod k strašení vládou koalice sociálních demokratů s komunisty.

Celé to prvomájové politikaření nepřineslo nic významného kromě toho, že pár lidí si upevnilo pocit vlastní důležitosti a jiní našli příležitost k uvolnění negativních emocí. Nezbylo v něm místo na radost ze života, na potěšení z krásného dne, na lásku. A ještě to stálo dost peněz, které nešly ze soukromých kapes pořadatelů.

Daleko více lidí si ale užívalo krásný den v parcích, zahrádkách, na koupalištích, a kdekoli jinde v přírodě a o tlachy politiků se nestaralo. Pro novináře ale byli nedůležití a jejich prožitkům se prostoru ve zpravodajství nedostalo. Všechna pražská politická shromáždění přebil nábojem radosti a pohody koncert slovenského kytaristy Henryho Tótha s orchestrem Slovenského l´udového umeleckého kolektivu a jeho vokalistkami, jež – považte – nezpívaly anglicky, ale lahodnou slovenštinou, a přesto – nebo snad právě proto - se líbily. Uspořádala jej na volném prostranství před letenským zámečkem na vlastní náklady paní Terezie Holovská, veřejnosti téměř neznámá mecenáška, která takto potěšila sebe, své přátele a s nimi několik set dalších spokojených posluchačů. Odváží se někdo z politických „bafuňářů“ tvrdit, že dal ze své kapsy svým stoupencům také tolik radosti?

Novinářský obraz dne tak byl značně zploštělý, jednostranný. To je ale obecný stav: nedostáváme úplný, vyvážený, pravdivý obraz skutečnosti, ale cíleně vykonstruovaný návod, jak máme vnímat svět v souladu se zájmy vládnoucích vrstev.

Ostatně způsob, jimž média zobrazila 1. máj, nijak nevybočil z linie manipulací s vědomím veřejnosti, jež ovládly zpravodajství o mimořádných událostech, v posledních dnech a týdnech pěkně nahuštěných: od soudního řízení proti poslancům Vítu Bártovi a Jaroslavu Škárkovi přes rozštěpení Věcí veřejných až k hlasování o důvěře k nedůvěryhodné vládě Petra Nečase. Ve všech případech má oficiální obraz událostí nějakou zkreslující skvrnu. Například je pravda, že vláda získala důvěru poslanců, ale nemění to nic na skutečnosti, že ani v Gottwaldově vládě, jež vzešla z puče v únoru r.1948, nebyli žádní ministři formálně jen „za sebe“, o polistopadových vládách nemluvě. Zločinec Gottwald úctu k Ústavě a zákonům aspoň předstíral s pomocí „obrozených stran Národní fronty“, čistý Petr Nečas se s takovými podružnostmi nezdržuje : pouze vyšle do televizního komentovaného zpravodajství ministra nespravedlnosti, obratného v účelovém přikrucování paragrafů podle potřeby, který zmatené veřejnosti vysvětlí, že je vše v pořádku. V obou případech platí, že na předstírané ústavnosti kroků vládnoucích kruhů nelze vybudovat právní stát.

Po rušných událostech a prosluněném svátku se vracejí pro naše politiky všední dny. Životnost současné podoby vlády, popř. podivné koalice dvou konkurenčních stran se skupinou odpadlíků od Věcí veřejných, čekají tvrdé zkoušky. Bude se pokračovat v legislativním řešení některých otázek, v nichž se původní „véčka“ neshodovala s koaličními partnery, ale nakonec se přizpůsobila silnějším. Tím, že základní část Věcí veřejných odešla do opozice, nabyla skupina „peakovců“ větší váhu při koaličním dohadování, než měl původní poslanecký klub. Předseda vlády, která disponuje jen nevelkou parlamentní většinou, se nemůže k žádnému z koaličních parterů chovat vrchnostensky, jak na to byl zvyklý právě ve vztahu k představitelům Věcí veřejných. Mohlo by se mu stát, že by proti vládnímu řešení poštval pár provládních poslanců, jejichž hlasování s opozicí by zmařilo přijetí vládních návrhů.

V každém případě Karolína Peake si může dovolit při vyjednávání s představiteli koaličních stran větší neústupnost než dříve zástupci Věcí veřejných v K9, kteří byli teoreticky svázáni koaliční dohodou a vnitrostranickou kázní. Za změněných poměrů po rozštěpení Věcí veřejných bude budoucnost vlády záviset od poměru vědomí Karolíny Peake o vlastní síle k ochotě představitelů ODS a TOP 09 vzít mínění „peakovců“ jako zcela rovnocenné jejich stanoviskům. V tomto smyslu se „peakovci“ nakonec mohou projevit jako trojský kůň ve vládní koalici.

Tato parafráze hesla z Marxova Komunistického manifestu z r.1848 vystihuje dění v Poslanecké sněmovně v pátek 27. dubna 2012. Vláda požádala Poslaneckou sněmovnu o důvěru a spustila tím divadlo předstírání demokratického překonání trapné situace, do které se dostala rozpadem Věcí veřejných a vypovězením koaliční smlouvy.

Od rána zněly ve sněmovně projevy, jež neměly naději, že by ovlivnily pozdější rozhodování posluchačů, pokud jim někdo skutečně naslouchal. Karty byly rozdány dříve, než zasedání Poslanecké sněmovny začalo.

Na jedné straně stála opozice, posílená částí trosek Věcí veřejných, opájející se snem o tom, co by bylo, kdyby se stalo nemyslitelné a vláda by skutečně nakonec padla. Bohuslav Sobotka v noci na pátek jistě snil o tom, že se zítra probudí jako předseda vlády.

Na druhé straně čekali na předvídatelný výsledek jednání poslanci vládní koalice včetně těch, kteří rovněž s vládou Petra Nečase nejsou spokojeni. Ale i oni věděli, že hlasováním proti vládě by otevřeli cestu k „výprasku“ v předčasných volbách, jenž by pro mnohé znamenal definitivní vyhnání z dobrého bydla profesionálního politika. Proto nakonec „drželi basu“ s ostatními. Předseda vlády věděl, že pád vlády by byl hanebným koncem jeho politické kariéry, proto pokud snil, pak o přesném opaku snů Bohumila Sobotky.

Vědomí neodvratnosti volební porážky a jejích důsledků pro jejich životní úroveň tak donutilo politiky k setrvání ve společenství, zatíženém vzájemným pohrdáním jeho účastníků. Miroslav Kalousek hovoří o straně Věci veřejné jako o něčem slizkém a odporném, co by mělo navždy zmizet z české politiky a na Občanskou demokratickou stranu nahlíží jako na konfederaci regionálních „kmotrů“, s kterou v žádném případě TOP 09 nepůjde společně do senátních voleb. Přesto sedí dále ve vládě společně s jejich představiteli, popřípadě s odpadlíky od „véček“. Nevíme, zda „peakovce“ nepovažuje za „slizké a odporné“, či zda se jen zdržel projevů nelibosti. Předseda vlády od příchodu k moci opakovaně napadal představitele Věcí veřejných siláckými gesty, jež občas hrozila přejít až v přímé pohlavkování jejích představitelů. Vedl si tak až do chvíle, kdy jej aspoň dočasně zastavil dívčí půvab odpadlice Karolíny Peake. Nicméně předsedá dále vládě s TOP 09, jejíž vrcholný představitel jej asi považuje za šéfa konfederace regionálních „kmotrů“ a předvádí trapné slovní veletoče, aby odůvodnil pokračování existence vlády, jejímiž členy jsou odpadlíci bez politického mandátu. Dokonce se ani neodvážil setrvat na „neodvolatelném“ požadavku, aby Karolína Peake ustavila poslanecký klub nejméně o deseti členech.

Netroufám si odhadnout, jaký vliv na soudržnost vládního tábora mělo strašidlo osudu Julie Tymošenkové. Veřejnost je natolik rozhněvaná, že požadavky na povolání některých členů vlády k odpovědnosti za takové obzvlášť „zdařilé“ kousky, jako jsou církevní restituce nebo rozkrádání evropských dotací, by v případě změny vlády mohly dostat hmatatelnou odezvu v úkonech trestního řízení.

Nakonec se dostavil výsledek, jenž se dal očekávat. Úspěch je ale částečný, protože legitimita vlády, potvrzené Poslaneckou sněmovnou, je pochybná. Její součástí jsou tři ministři z platformy Karolíny Peake, kteří nemají nezpochybnitelný mandát, a možná k nim přibude i ministr školství.

Označování „peakovců“ za přeběhlíky považuji za nemístné. Všichni byli tvářemi Věcí veřejných v době předvolební agitace a zcela jistě svou přítomností na kandidátních listinách ovlivnili jejich volební výsledek. Pokud se tedy nadále hlásí k původnímu politickému programu „véček“ a k původnímu programovému prohlášení koaliční vlády, lze jim přiznat morální právo na to, aby nevrátili mandáty své původní straně. S jejich přítomností ve vládě to je ale jinak. Strana, která je vyslala do vlády, stále existuje, ale oni z ní vystoupili a odešli z jejího poslaneckého klubu. Jsou tedy ve vládě jen sami za sebe se souhlasem Petra Nečase a jeho souputníků. To je stav velmi vzdálený našim ústavním zvyklostem. Nic podobného zde dosud nebylo.

Nezhojitelnou slabinou současného postavení „peakovců“ je absence zpětné vazby vyjádřením voličů. Z tohoto hlediska by pro ně nové volby byly přínosem, protože by byly čistou cestou k získání legitimity. Ovšem naděje na získání 5% hlasů jsou v jejich případě ještě menší než výhled původních Věcí veřejných před odchodem Karolíny Peake. V tom je tragédie Karolíny Peake: její gesto bylo asi čestné a dobře míněné, ale ve výhledu ji patrně zavede do propadliště zapomnění. Je to škoda pro ni i pro stát.

Vláda, která díky okolnostem dnes získala důvěru, by si nadále neměla říkat „vláda rozpočtové odpovědnosti“, ale spíše „vláda prospěchářské trapnosti“. Stát, řízený takovou vládou, nemá nárok na přívlastek „právní“. Čím dříve se této vlády zbavíme, tím lépe.

Příští vláda bude asi rovněž špatná, ale aspoň bude ustavena v souladu s Ústavou a ústavními zvyklostmi. Její nastolení je jedinou možnou cestou k právnímu státu.

Kristýna, Karolína, Kateřina, tři jména milá, a v plavkách jim to slušelo, ale dík té první by další pokračování v parafrázování K.J. Erbena přesto znělo falešně. Vpád jejich neškodně se tvářících nositelek do české polistopadové vnitřní politiky vejde do dějin. Tolik střepů a špíny za sebou nezanechali ani pachatelé „Sarajevského atentátu“, ani kazisvěti, závidějící úspěch, kteří svrhli Topolánkovu vládu v polovině úspěšného českého předsednictví Evropské unie, ba dokonce ani špinavci, kteří „zařízli“ prezidentskou kandidaturu Miloše Zemana.

Pletichy Kristýny Kočí byly spouštěcím mechanismem vlny otřesů, která přes soudní řízení s Vítem Bártou a odchod Karolíny Peake a jejích stoupenců ze strany zasáhla Věci veřejné jako ničivá smršť, následně smetla vládní koalici a dohnala zemi až na práh předčasných voleb.

Akce Kristýny Kočí působí dojmem cílené provokace. Sotva se kdy dovíme, kdo si ji objednal. Cíl byl jasný: rozbití strany Věci veřejné nebo aspoň změna jejího politického kursu, jenž byl svou naivitou nebezpečný „kmotrovskému“ zázemí jejich koaličních partnerů. Nejsem si jist, zda původci této lotroviny tušili, že důsledky rozvrácení nejmenší koaliční strany přesáhnou hranice cíle a otřesou přímo základy koaličního systému.

Vystoupení Karolíny Peake a jejích věrných z Věcí veřejných patrně mělo ušetřit koaliční vládu dalších rušivých překvapení v podobě např. ukvapených hrozeb resignací ministrů, tedy prázdných nabubřelých gest, po nichž většinou následoval rychlý ústup rebelující strany z bojiště, nevyvážený přiměřenou odměnou od koaličních partnerů.

O bezprostředních příčinách, jež ji přiměly k náhlému opuštění záměru ucházet se o postavení předsedkyně strany a místo toho se vrhnout do dobrodružného pokusu o založení nového politického uskupení, Karolína Peake poskytla pouze náznakové informace. Jde o jednání hodně zvláštní, odporující obrazu střízlivě věcné, přímočaré političky, vybavené jedenáctým přikázáním „nepokoušej se mě oblafnout“: vždyť se pustila do bourání stavby, do jejíhož budování vložila mnoho námahy a umu. Vzala s sebou nejnadějnější tváře representace Věcí veřejných, čímž zvýšila ničivost zásahu proti její existenci. A ke všemu dala všanc soukromé přátelské vztahy zejména s Kateřinou Klasnovou, které byla svědkyní na svatbě.

Z jejího stínu vystoupila do postavení první dámy Věcí veřejných Kateřina Klasnová, jevící se jako překvapivě silná osobnost, jež se s opravdovostí a zápalem Johanky z Arku pokouší zachránit trosky projektu Víta Bárty, svého manžela. Je to statečná žena: vede ztracený boj, ale možnost kapitulace nepřipouští ani náznakem.

Nepodezírám Karolínu Peake z nečestných pohnutek a nezměnil jsem názor na její mimořádné osobnostní kvality, nicméně i v jejím případě platí, že „cesta do pekel je dlážděna dobrými předsevzetími“. Její čin má totiž zatím pouze ničivé účinky. Rozštěpení Věcí veřejných není tím nejhorším, co mohla způsobit, neboť strana, stíhaná hromadnou nepřízní médií, politických partnerů i opozice, beztak směřuje k vymizení z politické scény. Nejvýznamnější je zničení zázraku polistopadového politického vývoje: stoosmnáctkové koaliční většiny ve sněmovně a vyvolání nejistoty o skutečné síle podpory vlády.

Dalším je porušení závazného vztahu mezi vůlí voličů a složením sboru poslanců a strukturou vlády. Voliči přece nezmocnili poslance Věcí veřejných, aby si přivlastnili propůjčené mandáty a od nich odvozená ministerská křesla, aby ustavili novou politickou stranu, voličům neznámou, a z její vůle se pak dokonce podíleli na moci.

Následující v pořadí je ztráta legitimity tří členů vlády, delegovaných stranou, s kterou se rozešli a jejíž mandát ztratili, v souvislosti s tím také ztráta křesla ministra školství, jež Věci veřejné nestačily obsadit před vypovězením koaliční smlouvy. Legitimita, vyplývající z vyslovení důvěry vládě Sněmovnou, je fiktivní: byla jim udělena jako nominantům koaliční politické strany, která získala svůj díl důvěry přímo od voličů.

Jejich setrvání ve vládě je důkazem pokleslosti české politické kultury. Nikoho z nich nenapadlo, že nemůže být ve vládě „za sebe“, a že by tedy po odchodu z klubu Věcí veřejných měl resignovat, Petru Nečasovi nevadí přítomnost samozvanců ve vládě a ke všemu Věci veřejné nevyzvaly předsedu vlády, aby je odvolal.

Je při tom zřejmé, že přítomnost tří ministrů z klubu „peakovců“ ve vládě je trvale neudržitelná. Vždyť Věci veřejné ve své původní podobě byly zastoupením ve vládě nadhodnoceny a reálná váha stoupenců Karolíny Peake je ještě menší. Bylo by podivné, kdyby se předáci ODS a TOP 09 nepřihlásili o přidělení ministerských křesel na úkor bývalých zástupců Věcí veřejných.

To je další důsledek pletich Kristýny Kočí: odhalení neúcty předsedy vlády k ústavněprávním principům ustavování moci výkonné, kterou projevil přistoupením na myšlenku Karolíny Peake, že bývalí ministři, vyslaní Věcmi veřejnými, by mohli ve vládě setrvat s oporou mandátu nové politické strany, zakládané místopředsedkyní vlády. Jako obvykle v kritických situacích, také tentokrát se zachoval jako velikášský slaboch: nejdříve Karolíně Peake „ukázal svaly“ stanovením nepřekročitelné podmínky jejího setrvání ve vládě, tedy ustavení nového poslaneckého klubu, ale když na ni nedosáhla, „svaly“ nechal splasknout, nestál na svém a zřejmě se smíří s trapným „kočkopsem“: s vládou, jejíž někteří ministři nebyli delegováni politickou stranou, opírající se o přímou vůli voličů. Tak daleko nezašli ani komunisté po puči v únoru r. 1948, kteří zachovali aspoň zdání spolurozhodování „očištěných“ trosek bývalých demokratických stran o složení „vlády Národní fronty“. Jediným ministrem bez formální vazby na politickou stranu byl tehdy Jan Masaryk.

Dohoda mezi Petrem Nečasem a Karolínou Peake je názorným důkazem opovržení politiků voliči. Ti nedali své hlasy nějaké mlhavé „platformě“, ale konkrétní politické straně Věci veřejné a proti krádeži svých hlasů jsou bezbranní. Použitý postup má dát legitimitu faktickému podvodu na voličích. Vládnutí ale není jen použitím technologie moci, ale také výkonem práva a uplatněním mravních zásad. V tomto případě došlo k porušení ústavněprávních zvyklostí a dobrých mravů.

Opakem jejich dohody je chování Věcí veřejných, které v dané situaci odešly do „konstruktivní opozice“ a jejich místopředsedkyně Kateřina Klasnová se vzdala funkce místopředsedkyně Poslanecké sněmovny. Slušná žena přece nebude brát mzdu a pocty z rukou toho, kdo jí svými činy dává najevo pohrdání. Jde jen o to, zda projekt, který se snaží zachránit, má cenu, odpovídající její oběti.

Poslancům a předákům politických stran, dotčených důsledky neobvyklého kroku Karolíny Peake ale nezbývá, než nějakým způsobem vrátit poměry ve Sněmovně a ve vládě do rámce ústavněprávních zvyklostí.

Nejčistším řešením by byla resignace vlády, rozpuštění Poslanecké sněmovny a předčasné volby. Těší se na ně ale pouze opozice. Politikům stran bývalé koalice včetně zmrzačených „veverek“ a „peakovského“ novotvaru musí být jasné, že současné nálady ve společnosti jsou pro ně natolik nepříznivé, že vyvolání voleb právě teď má hodnotu politické sebevraždy. Pokud četli Machiavelliho, vědí, že zkoušku voličské přízně smí podstoupit teprve později, až dozní bouřlivý ohlas na jejich asociální opatření a naopak se budou moci pochlubit nějakými úspěchy. Díky Karolíně Peake jim ale Machiavelliho poučení nebude k ničemu.

Návrat strany Věci veřejné nebo „peakovců“ do Sněmovny je pravděpodobný jen jako zázrak. ODS trpí přímo katastrofálním odlivem přízně voličů a ani TOP 09 u nich pšenice zrovna nekvete. Očekávaná drtivá porážka ODS by zřejmě smetla Petra Nečase z čela strany. Také Miroslav Kalousek by sotva uhájil své postavení, zatímco Karel Schwarzenberg by v klidu odešel do politického důchodu. Kalouskovy naděje na konkubinát s ČSSD by se asi nenaplnily, protože vítězná levice nebude TOP 09 potřebovat. Velká část poslanců bývalé vládní koalice musí počítat s tím, že jejich poslanecká kariéra volbami skončí, a s ní zajímavý příjem a případné další výhody. Kromě toho si jistě uvědomují, že vítězná levice se chystá na demontáž „výdobytků“ jejich „deforem“.

Tyto úvahy by mohly zapůsobit jako jednotící síla při pátečním hlasování o důvěře vlády: přátelé se spojí s nepřáteli, aby společně ještě na chvíli uhájili dobrá bydla. Má to ovšem ještě jinou stránku: vyjádřením důvěry vlády Petra Nečase v její současné podobě by poslanci vyslovili souhlas s porušením ústavněprávních zvyklostí při ustavování vlády. Legenda o České republice jako o právním státu by dostala další ošklivou trhlinu.

Nicméně situace v Poslanecké sněmovně je natolik nejistá a nepřehledná, že je správné počítat i s možností pádu vlády a rozpuštění sněmovny. Z tohoto hlediska přerušení schůze Poslanecké sněmovny do hlasování o důvěře je aktem výjimečné politické slušnosti: nikdo nebude moci vinit poslance bývalé koalice, že na poslední chvíli schválili zákony, nepřijatelné pro levici.

Každé řešení, o němž poslanci rozhodnou v pátek 27. dubna 2012, bude svým způsobem špatné a každé je zatím nejisté. Zůstane jen smutná jistota, že Karolína Peake vyměnila osobní přátelství s Kateřinou Klasnovou za dobrodružství, jež výhledově zničí politické kariéry jich obou. Soukromá část příběhu tím nabývá rozměr antické tragédie, zmenšené přiměřeně poměrům malého českého dvorečku. Podle mého soukromého názoru zánik přátelství je nepřiměřeně vysokou cenou za zničení politických ambicí herců tohoto politického divadla, za pád vlády i za nové volby.

Náměstí našich měst stále častěji zaplňují davy, protestující proti vládním opatřením, vydávaným za nástroje záchrany státu před úpadkem. Zda se vládě podaří ekonomický propad zastavit, není vůbec jisté, zato protestující vnímají jako hmatatelnou jistotu všestranné zhoršování životních podmínek. Proto shromáždění přibývá a budou dále mohutnět, neb do jejich pořádání začaly vkládat nemalé peníze i odbory, jejichž činovníkům nouze určitě nehrozí. A levice se raduje: čím hůře, tím lépe, tím jistější volební vítězství. Mám ovšem obavy, že po něm půjde vše sice trochu jinak, ale přece jen po staru.

Demonstrace nejsou novodobý vynález. Demonstrovalo se také za starého Říma, kdy ulicemi pochodovaly davy, volající „dejte nám chléb a hry“, jimž se pak dostalo zdarma chleba, výstavby arén a gladiátorských her. Římští vládci věděli, že jedno bez druhého by jim klid nezabezpečilo.

Absurdistánští politici se naopak domnívají, že odvrácení mas od chuti svrhnout vládu lze dosáhnout levněji a účinněji. Chléb nedávají, ale berou, a to se stále větší dotěrností. O to více nám poskytují různé „hry“, v nichž obětavě účinkují sami, měníce politickou scénu v řadu představení „varietní“ povahy. V posledních dnech a týdnech tak v politice nepřetržitě zažíváme různá překvapení, věci dříve nevídané-neslýchané.

Římští císaři by bledli závistí, kdyby viděli statisíce oVčanů, s napětím u obrazovek sledujících soud s poslanci Vítem Bártou a Jaroslavem Škárkou, a pak ještě masochisticky hltajících komentáře v médiích. Gladiátorské hry nemohly dosáhnout stejného ohlasu z objektivních důvodů, ale ani by tehdejší vládci nedokázali tak dovedně vtloukat svým poddaným do povědomí pokřivený obraz skutečnosti, jak to předvedla média a kompars absurdistánských politiků v komentářích k soudnímu řízení, a jak to činí dále při jiných příležitostech.

Říkají nám, že jsme právní stát. Ale politici i hlídací podvraťáci demokracie hromadně opustili presumpci neviny jako jednu z úhelných zásad právního státu a jali se vyhánět z Poslanecké sněmovny nepravomocně odsouzeného poslance Víta Bártu. Ryba jako vždy smrdí od hlavy: špatný příklad dávají předseda vlády a ministr nespravedlnosti, kteří by měli být oporami právního řádu, ale svými skutky mu soustavně dávají pořádně na frak.

Všichni vědí, že nepravomocný rozsudek nemá až do jeho stvrzení odvolacím soudem větší hodnotu, než je cena jím zašpiněného papíru, přičemž podíl prvostupňových rozsudků, které v odvolacím řízení neobstojí, je vysoký. Díky otevřenosti soudního jednání a následné široké mediální diskusi také všichni vědí, že rozsudek senátu Jana Šotta má svá sporná místa, s kterými se bude muset odvolací soud vypořádat. Například obsahuje „perličku“ propadnutí soukromých peněz Víta Bárty, vylákaných provokatéry: soud potrestal oběť podlosti. Vyvozovat z Šottova rozsudku v této chvíli okamžité závěry, sahající svými účinky do budoucnosti, je holý nesmysl.

Nabízí se srovnání soudní aféry Víta Bárty s případem bývalého předsedy vládní strany KDU-ČSL a místopředsedy vlády Jiřího Čunka. Jeho aféra zatěžovala veřejný život dlouhé měsíce, byla a do jisté míry stále zůstává neprůhledná a formálně skončila zneužitím moci státních zástupců k jeho záchraně před soudním projednáním věci. Je možné, že také v Čunkově případě byla spouštěcím mechanismem nějaká provokace, ale ani to dosud nevíme jistě. V Bártově případě je téměř vše jinak: veřejnosti jsou známa všechna skutková zjištění, každý si je může sám pro sebe vyhodnotit. Soud zjistil, že na začátku byla provokace poslanců Kristýny Kočí a Jaroslava Škárky proti straně Věci veřejné a osobně proti poslanci Vítu Bártovi. Zastřeny v šeru zůstávají pouze motivy jejich podlého jednání a jeho pozadí, tedy komu posloužili. Ale právě proto má nepravomocně odsouzený poslanec Vít Bárta nárok, aby se s ním nakládalo podle zásad právního státu, tedy aby si nedočkavci, toužící po jeho skalpu, počkali na výsledek odvolacího řízení.

Převrácenost obrazu, vnucovaného veřejnosti, a zvrácenost chování Bártových pronásledovatelů je zřejmá také z jejich přístupu k poslancům Kristýně Kočí a Jaroslavu Škárkovi. Vít Bárta odešel od soudu pouze s podmíněným trestem, a zanechal za sebou obraz víceméně slušného člověka, nebo možná oklamaného hlupáka: stal se obětí úskoku prohnaných lžikamarádů, kteří použili k jeho kriminalizaci jeho vlastní peníze. Naproti tomu soud usvědčil Bártovy protivníky z úskočného jednání a Jaroslavu Škárkovi uložil nepodmíněný trest, přičemž  v jeho neprospěch pečlivě objasnil, proč mu nepovolí podmíněný odklad. Pokud by tedy měl někdo opustit Poslaneckou sněmovnu kvůli mravní pokleslosti, pak by to byli oba zmínění provokatéři. Nikdo ale na jejich vyhoštění nenaléhá a dokonce nikdo nenapadá Jaroslava Škárku za to, že se rozhodl nevyvodit závěry z nepravomocného rozsudku, tedy za stejný postoj, za který je ostrakizován Vít Bárta.

V médií se nemluví o tom, že tento soud se ale náhodou stal také úvodem k sérii „varietních čísel“ ministra nespravedlnosti a předsedy Regionálního sdružení ODS v Plzni Jiřího Pospíšila. Doložil jeho společnou návštěvu s plzeňským „kmotrem“ ODS Romanem Jurečkem u tehdejšího ministra dopravy Víta Bárty, na které panu exministrovi sdělili, že jmenování bývalého plzeňského primátora Pavla Rödla ředitelem Ředitelství silnic a dálnic v Plzni by zhoršilo vnitrokoaliční vztahy. Zneužití postavení ministra protikorupční vlády k prosazení zájmů politické strany v personální oblasti je průhledným vzorkem politické korupce. Korupce se nedělá jen penězi, ale i vlivem.

Následovalo zmocnění soukromé advokátky Hany Marvanové k zastupování pana ministra v řízení o kasační stížnosti u Nejvyššího správního soudu ve věci jeho rozhodnutí o odvolání Vlastimila Rampuly z funkce vrchního státního zástupce v Praze. Volba sice padla na kvalitní advokátku, mediálně známou zakladatelku hnutí Veřejnost proti korupci, dámu nadanou bojovností Johanky z Arku, nicméně v době obecného šetření jde o pochybné rozhodnutí. Ministr jím přiznává, že v úřadě nemá právníka srovnatelných kvalit a dává tím úrovni svého personálního řízení úřadu nedostatečnou. Oceňuji jeho sebemrskačství, nicméně zúčastnil jsem se úspěšného správního řízení soudního proti Pospíšilovu úřadu a přes náš tehdejší úspěch mohu s jistotou tvrdit, že ministerstvo mohlo zajistit zastupování u Nejvyššího správního soudu na přiměřené kvalitativní úrovni z vlastních zdrojů, bez zbytečných vnějších nákladů. Jsem přesvědčen, že populista Jiří Pospíšil se chtěl přihřát v záři mediální proslulosti Hany Marvanové, a také se chtěl podělit o odpovědnost za případný neúspěch. Zbytečné náklady na právní zastoupení daňoví poplatníci rádi zaplatí stejně jako výdaje na mediální podporu jeho oblíbenosti.

Součinností s tímto alibistou se ovšem paní advokátka vystavuje nebezpečí, že případný neúspěch kasační stížnosti pan ministr hodí na její hlavu stejně, jako se pokusil přenést na Pavla Zemana odpovědnost za zrušení rozhodnutí o odvolání Vlastimila Rampuly Městským soudem v Praze.

„Varietní“ vystupování pana ministra pokračovalo kouskem, jímž prokázal, s jakou vážností ve skutečnosti bere zachování zásad právního státu a ochranu nezávislosti soudců, k nimž se většinou hlásí jako jejich plamenný zastánce: postavil totiž mimo službu nezákonně stíhaného kladenského soudce Vlastimila Matulu, který se měl podle policie a státního zastupitelství dopustit zneužití pravomoci vypracováním textu stížnosti pro porušení zákona, a tím ovlivnil rozhodnutí bývalé ministryně Daniely Kovářové přerušit výkon trestu pravomocně odsouzeným Rudolfu Blažkovi a Josefu Tesárkovi.

Trestní stíhání soudce za činy, kterých se dopustil při výkonu funkce nebo v souvislosti s ní, je ze zákona přípustné pouze se souhlasem prezidenta republiky, jenž je nejvyšší pojistkou ochrany nezávislosti moci soudní na moci výkonné. Soudce Matula byl přidělen na stáž na ministerstvo v souladu se zákonem, jeho pracovní poměr k soudu trval, a odborné práce, které tam vykonával, jsou nesporně činností, vykonávanou v souvislosti s jeho postavením soudce. Policisté se ale neobtěžovali žádostí o jeho vydání panem prezidentem a sdělili mu obvinění. A v obecném právním marasmu, podporovaném jak ministrem nespravedlnosti Jiřím Pospíšilem, tak jeho ochráncem, předsedou vlády Petrem Nečasem, ministr se jako ochránce soudcovské nezávislosti z úřední povinnosti proti nim nepostavil. Naopak, završil zhůvěřilost jejich postupu svým vlastním opatřením ke škodě pana soudce.

Aby bylo jasno: sama skutečnost policejního prověřování postupu soudce Matuly při vypracování textu stížnosti pro porušení zákona mi nevadí. Brojím proti nestydatému ignorování zákonem dané pravomoci prezidenta republiky, kterého se dopouštějí orgány, jež mají chránit zákonnost.

Zatímním vyvrcholením „varietních“ vystoupení Jiřího Pospíšila, hodným zájmu luštitelů hlavolamů a detektivů-amatérů, je stažení tří ze čtyř současně podaných kárných žalob na státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, kteří měli zavinit průtahy státu v reakci na švýcarskou výzvu k připojení České republiky k trestnímu řízení proti bývalým manažerům Mostecké uhelné společnosti.

Není oficiálně známo, proč tak pan ministr učinil, zejména proč ponechal v platnosti kárnou žalobu na státního zástupce Ladislava Letka. Ministerstvo nevydalo k věci oficiální tiskovou zprávu. Hana Marvanová jako „nekorunovaná“ mluvčí ministerstva to vysvětlila nevhodností souběhu řízení ke kasační stížnosti a kárného řízení a také obavami, že prý by Vlastimil Rampula mohl být kárným soudem potrestán mírněji. Dále je zřejmé, že uvedené vysvětlení se týká pouze Vlastimila Rampuly, zatímco vůbec neobjasňuje stažení žalob na Libora Grygárka a Marcelu Kratochvílovou při současném zachování žaloby na Ladislava Letka. Navíc je vysvětlení částečně nepravdivé: kasační stížností může být Vlastimil Rampula připraven pouze o křeslo vrchního státního zástupce, rozsudkem kárného soudu může přijít o status státního zástupce. V každém případě na stažení kárných žalob bylo dost času až do rozhodnutí kasačního soudu a obráceně.

Otázka po zachování kárné žaloby na Ladislava Letka zůstává nezodpovězená, i kdybychom vzali v úvahu možnost, že se Jiří Pospíšil obával odmítnutí žalob kvůli propadnutí subjektivní zákonné lhůty. Nešlo by o překvapení, protože páně ministrova neúcta k procesním lhůtám je notorieta, ale opět by se důvod vztahoval na všechny čtyři žaloby stejně.

Stejné to je s možným důsledkem změny v situaci ve švýcarském trestním řízení proti bývalým manažerům Mostecké uhelné společnosti, ke které došlo vrácením obžaloby švýcarským soudem státnímu zastupitelství k doplnění. Pokud by Jiří Pospíšil využil informačního náskoku a reagoval takto na změněnou situaci ve Švýcarsku, jednalo by se o vzorovou ukázku zkratového myšlení: švýcarské trestní stíhání a jeho obtíže jsou jedna věc, hanebné selhání ministerstva nespravedlnosti a Jiřího Pospíšila osobně při zpracování švýcarské výzvy druhá, která s tou prvou souvisí jen zdánlivě. A důvod by opět dopadal na všechny čtyři žaloby stejně.

V dalším vývoji ovšem Jiřího Pospíšila zastínili „varietní umělci“ z řad poslanců strany Věci veřejné. Vít Bárta zaujal skvělým „číslem“: nestáhne se do pozadí, ale naopak v krajských volbách vytáhne do boje o úřad hejtmana proti plzeňskému Regionálnímu sdružení ODS, vedenému Jiřím Pospíšilem a „kmotrem“ Romanem Jurečkem, jež považuje za korupčníky. To je skutečně překvapivé rozhodnutí, patrně předem odsouzené k neúspěchu, nicméně pokud by Vít Bárta v dalším řízení dosáhl zprošťujícího rozsudku, a opustí-li klub strany Věci veřejné, hodnotil bych to jako sympatické donkichotství velkého bojovníka. Chlap bojuje do poslední kulky, kterou si nechá pro sebe.

Všechny politiky – „varietní umělce“ ovšem svým „číslem“ překonala mnou jinak velmi vážená Karolína Peake, která nečekaně vystoupila ze strany Věci veřejné a vzala s sebou i její ministry a část poslanců. Navodila tím stav porušení ústavnosti ve složení vlády, neboť existence ministrů, za kterými nestojí žádná parlamentní strana, duchu ústavy zřejmě odporuje. Neúnosnost situace by se prohloubila, pokud by kmenová část Věcí veřejných zůstala bez zastoupení ve vládě. Bude-li obnovené vedení „véček“ trvat na tom, že pouze ono má legitimitu ke koaličním jednáním a k vysílání ministrů do vlády, a nepřistoupí na naznačenou možnost jednání o vzniku čtyřkoalice, politická kariéra Karolíny Peake a jejích následovníků by měla skončit. Pokud by se Petr Nečas přesto rozhodl podlehnout svodu ponechání konstruktivní Karolíny Peake ve vládě, a popř. i dalších dříve „véčkařských“ ministrů navzdory odporu kmenové části poslaneckého klubu strany Věci veřejné, šel by vysloveně proti vůli voličů a Ústavě. Poněkud příznivější situace by nastala, kdyby se kmenová část poslaneckého klubu VV podrobila diktátu situace, přiznala platformě Karolíny Peake legitimitu a rovnoprávnost a přistoupila na vznik čtyřkoalice. Ale i to by byl nešetrný výsměch voličům.

Mám obavy, že Karolíně Peake se podařilo to, o co od vzniku trojkoaliční vlády marně usilovala jak opozice, tak hlavně nepřátelé Věcí veřejných v koaličních stranách, tedy zbavit stranu podílu na moci. Současně patrně zničila politickou kariéru svou i svých následovatelů, tedy toho nejhodnotnějšího, co ve vrcholné reprezentaci strany bylo. S pádem opony za jejím „číslem“ se zřejmě spustí také opona za vládou Petra Nečase a vyrazíme k novým volbám, abychom ustavili další špatnou vládu (dobré vlády moudrých králů jsou jen v pohádkách).

Rozčilování nad prvostupňovým rozsudkem je zbytečným plýtváním sil. Do konečného výsledku procesu může být dost daleko a konečný verdikt může být úplně jiný. Platí to i o rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 nad poslanci Vítem Bártou a Jaroslavem Škárkou, který dnes tichým hlasem oddrmolil soudce Jan Šott. Zpráva, že soud odsoudil Víta Bártu za uplácení k trestu odnětí svobody na 18 měsíců s podmíněným odkladem na 30 měsíců a k propadnutí částky 675 tis. Kč, zatímco Jaroslava Škárku za podvod ke třem letům nepodmíněně a k desetiletému zákazu činnosti poslance, platí jen do zahájení odvolacího řízení, neboť oba odsouzení se odvolali a žalobkyně si vzala lhůtu na rozmyšlenou.

Není zvykem, že se čte celý rozsudek. Obvykle se po výrocích o vině a trestu uvádí jen krátké odůvodnění, zatímco plný rozsah úvah soudu se strany dovědí až z písemného vyhotovení rozsudku. Odchylkou od zvyklostí pan soudce zjevně vyšel vstříc zájmu veřejnosti, představované houfem novinářů, fotografů a kameramanů.

Přehled skutkových zjištění očistil od nánosu politické agitace, kterým zaplňovali spis zejména svědci obžaloby a Jaroslav Škárka. I tak byl jeho obsah velmi bohatý a jejich čtením byli hlavní účastníci řízení, tedy Vít Bárta, Jaroslav Škárka a Kristýna Kočí, postaveni na virtuální pranýř.

V odvolacím řízení může dojít k odchylnému právnímu hodnocení některých důkazů a jejich souvztažností, ale k podstatné změně skutkových zjištění nikoli. S tím se bude muset veřejnost naučit žít, protože fakta, prokázaná nezpochybnitelným způsobem, nelze zvrátit. Bude si muset zvyknout na skutečnost, že z důkazní situace vystupují podstatně odlišné obrazy výše zmíněných osob, než ty, které od začátku trestního řízení maloval bulvár, ty, jimž věří podstatná část soustavně oklamávané veřejnosti. Vít Bárta se zde projevuje jako víceméně slušný člověk, který v honbě za dosažením politického cíle lehce překročil hranici zákona, zatímco Jaroslav Škárka a Kristýna Kočí jsou za padouchy. Pro mne se poněkud změnil i jejich smyslový obraz. „Živý“ Vít Bárta nemluví vysokým, skřípavým hlasem, jenž obvykle zaznívá z televize nebo rádia a v jeho zjevu není nic napoleonského. Za zmínku stojí jeho kultivovaný mluvní projev a skvělá argumentace. Stále dobře se bavící Jaroslav Škárka, zřejmě si nepřipouštějící, že by ho tento soud mohl nějak zaskočit, mi připomíná postavu Gluma z filmové adaptace Pána prstenů. A vrozená zdvořilost mi nedovoluje komentovat vystupování a zjev mediální hvězdy Kristýny Kočí.

Nemá smysl rozebírat vnitřní rozpory v odůvodnění rozsudku. Lze ale téměř s jistotou předjímat, že rozsudek v odvolacím řízení neobstojí. Pominu-li sporná místa v hodnocení důkazů, nemohu ale přejít přes úskalí právního rázu, která mohou způsobit zrušení rozsudku. Jako laik mám pochybnost o přípustnosti změny právní kvalifikace ve věci Jaroslava Škárky: poslanec může být stíhán jen za trestný čin, uvedený v žádosti Poslanecké sněmovně o jeho vydání. Zde došlo ke změně z původního přečinu přijetí úplatku na podvod. U běžného obžalovaného by s tím nebyla potíž, u poslance to je problém. Dále se jeví jako protiústavní desetiletý zákaz činnosti poslance, neboť Ústava nezná odsouzení poslance za trestný čin jako důvod k zániku poslanecké funkce.

Jinak nezbývá než se oddat slastnému očekávání na pokračování v odvolacím řízení v soudní síni Městského soudu v Praze a zacpat si uši před skřehotáním politických mlátičů prázdné slámy, kteří neuznávají, že presumpce neviny platí až do právní moci rozsudku. Pokud napadají Víta Bártu a Věci veřejné, porušují principy právního státu. Kvůli dnešnímu rozsudku nevypukne zemětřesení, ani nepřijde velká voda a zatím nejsou právní důvody, aby z něj odsouzení vyvozovali závěry pro svou veřejnou činnost. Jiná je ovšem jejich mravní sebereflexe, která je může přimět k odchodu do ústraní.